Duben 2007

Chirurgické oddělení

29. dubna 2007 v 21:31 Jednotlivá oddělení nemocnice
Chirurgické oddělení
Na chirurgické oddělení jsou prováděny zákroky a léčba v oboru všeobecné chirurgie a traumatologie a jako na jedinmé místo v okrese jsou zde prováděny cévní rekonstrukce na tepnách a to zejména na dolních končetinách, na břišní aortě a na krčních tepnách. V rýmařovské nemocnici bylo již provedeno úspěšně na 300 cévních rekonstrukčních operací Jako jedna z mála chirurgických pracovišť používá chirurgické oddělení v Rýmařově pro odstraňování křečových žil moderní a z estetického hlediska velmi výtanou metodu opichové smyčky.
Na oddělení pracovalo v roce 2001 šest lékařů na plný úvazek a dvacet tři střední zdravotní pracovníci a čtyři ostatní zaměstnanci.
Oddělení má k dispozici dva operační sály a zákrskové sálky pro ambulanci, součástí je i jednotka intenzivní péče.
Lůžková část má celkem 33 lůžek, z toho čtyři na jednotce intenzivní péče.
Chirurgická ambulance pracuje pro odborné porady: cévní, mykologická, proktologická a poradna pro stomiky.
Primářem chirurgického oddělení:MUDR Vladimír Romanov
Zástupce primáře:MUDR Jan Strejček
Lékaři:
MUDR Soňa Albrechtová
MUDR Alois Rosípal
MUDR Oldřich Pitor
Vrchní sestra: Marta Pachovská
Ohlédnutí za minulostí:
MUDR Julius Boese - monoprimariát, 1912-1947
MUDR Přemysl Macků - první primář samostatného chirurgického oddělení, 1950-1961
MUDR Arnošt Zdenkovič - primář oddělení, 1962-1964
MUDR Roman Volnohradský, CSc. - primář oddělení, 1964-1992
MUDR Alexandr Nazarčuk,CSc. -primář oddělení, 1992-1994
MUDR Alois Rosípal - pověřený vedením nemocnice v r. 1994
Lékaři, kteří působili na oddělení:
MUDR Jelena Kotzmanová, 1952-1959
MUDR Luděk David, 1966-1972
MUDR Bohumil Hrabovský, do r. 1979
MUDR Stanislav Horák, 1973-1980
MUDR Petr Dolák, 1974-1994
MUDR Tomáš Kuraš, 1993-2002
Vrchní sestry:
Vlasta sotolářová, řádová sestra Reineldis
Marie Vinkárková
Věra Táborská

Interní oddělení

29. dubna 2007 v 21:25 Jednotlivá oddělení nemocnice
Interní oddělení
Předmětem činnosti oddělení je všeobecná interna, kardiologie a angiologie, gastroenterologie a hematologie, diabetologie, endokrinologie, metabolismus, revmatologie, geriatrie.
Primář oddělení: MUDR. Petr Opletal
Zástupce primáře: MUDR. Dagmar Linhartová
MUDR. Miroslav Růžička: Vedoucí oddělení ošetřovatelské péče (do roku 2001 primář interního oddělení)
Lékaři: MUDR. Jana Antošová
MUDR. Rastislav Dudrík
MUDR. Jana Hrušková
Vrchní sestra: Karla Sukupová
V roce 2001 pracovalo na oddělení šest lékařů, dvacet dva střední zdravotničtí pracovníci, dvanáct nižších a pomocných zdravotnických pracovníků a pět ostatních zaměstnanců.
Celkový počet lůžek: 65
Po technické stránce je oddělení v dobrém vyhovujícím stavu a od roku 1998 je přístup do všech místností bezbarierový.
Přístrojové vybavení je plynule modernizováno.
Lůžková část interního oddělení se skládá ze tří jednotek:
vlastní lůžková část - 31 lůžek
oddělení ošetřovatelské péče - 30 lůžek
jednotka intenzivní péče - 4 lůžka
V rámci interní ambulance pracují poradny, které zajišťují specializovanou péči pro ambulantní pacienty:
kardiologická: zajišťuje funkční diagnostiku - ergometrii, spirometrii, echokardiografická vyšetření, Holterovo monitorování EKG a tlaku, jícnové EKG a jícnové stimulace.
gastrostroenterologická: provádí endoskopii trávící trubice, akutní a neakutní. Akutní endoskopie je zajištěna24 hodin denně.
Diabetologická poradna spolu s poradnou pro metabolické nemoci hromadného výskytu: zajišťuje komplexní diagnostiku osob s těmito nemocemi.
Ohlédnutí za minulostí:
MUDR. František Hendrych, první primář samostatného interního oddělení nemocnice, 1947 - 1949
MUDR. Jan Cetkovský, primář oddělení, 1950 - 1975
MUDR. Miroslav Růžička, primář oddělení, 1975 - 2001
Lékaři, kteří působili na oddělení:
MUDR. Jarmila Běhalová
MUDR. Jaroslav Tichý
MUDR. Liana Baláková
MUDR. František Horák
MUDR. Pavel Herzinger
MUDR. Vlasta Kolénková
MUDR. Jana Rakusová
MUDR. Vladimír Krasula
MUDR. Jan Weinberg
Vrchní sestry:
Marie Buchálková
Věra Bednářová
Štěpánka Smetanová

Osídlování Rýmařovska po 2. světové válce

28. dubna 2007 v 22:42 Historie města
Počátky osídlování někdejších politických okresů - Jeseník, Krnov, Bruntál a Rýmařov (který jako jediný byl řízen expoziturou Zemského národního výboru v Brně, ostatní ZNV Ostrava) můžeme historicky vysledovat už do poválečného období prvních měsíců a let po skončení druhé světové války. Už od roku 1945 vlastně dochází k zásadním demografickým změnám v pohraničí, zejména v počtu, národnostním i socioprofesním rozvrstvení tehdejšího obyvatelstva. Začíná osídlování, počešťování kraje a nový hospodářský vývoj celého regionu.
Vystěhovalectví a válečné ztráty na životech představovaly u soudních okresů Rýmařov, Horní Benešov a Vrbno zhruba 9,5 až 13 % obyvatelstva, což bylo vysoko nad průměr celé oblasti, který představoval jen 5,7 % stavu obyvatelstva z roku 1910. Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 se téměř ve všech uvedených pohraničních regionech přes 99 % lidí hlásilo k německé národnosti. Přestože v celém období první republiky můžeme hovořit o jasně proněmecké orientaci obyvatelstva všech čtyř tehdejších okresů v prostoru pohoří Jeseníky, získaly ve volbách v roce 1920 strany "německého volebního společenství" (DNP a DNSAP) v okrese Rýmařov jen 19 % hlasů, oproti více než 40 % hlasů v sousedních okresech Bruntál a Krnov. Znamená to tedy, že převaha Němců s ostře protičeskoslovenskými tendencemi na Rýmařovsku nebyla tak katastrofická. Pro české politické strany hlasovalo v Rýmařově jen asi 0,5 % voličů. Přestože ve volbách v roce 1935 vstoupila do volebního klání i Henleinova Sudetendeutsche Partei (SDP), podpořilo ji v okrese Rýmařov jenom 48 % voličů. Složité peripetie třicátých let, a zejména období od Mnichova přes válku, rozdělily dříve společné obyvatelstvo tohoto horského a vždy těžce zkoušeného kraje. Násilí, křivdy války i poválečné události jen přispěly ke změnám v národnostním i celkovém složení zdejších obyvatel. Válka zde zanechala očividné stopy a poznamenala na dlouhou dobu stabilitu zde žijících obyvatel.
Z demografického hlediska byl nejvíce významný především pokles počtu obyvatelstva. Na Rýmařovsku bylo místo 27 584 obyvatel z roku 1930 (z toho bylo jen 461 Čechů), a po vzestupu ještě do roku 1939, v roce 1945 jen 25 016 obyvatel. Souviselo to také s celkovým poklesem počtu obyvatel po válce, kdy došlo k 18 % snížení úhrnu počtu obyvatel v rámci celé republiky. Proto se také nepředpokládalo, že někdy dojde k dosídlení na předválečnou úroveň.Vedle poklesu počtu obyvatelstva poklesl na třetinu stavu z roku 1930 v pohraničí i průmysl. Nevalně a těžko se vedlo novým osídlencům na Rýmařovsku rozvráceném válkou, a to nejen v prvních deseti patnácti poválečných letech. Hrůzná válka zde na dlouhá desetiletí zanechala nesmazatelné stopy a poznamenala další rozvoj, resp. regresi nejen tohoto regionu.
I když samotný Rýmařov a celý okres byl zasažen válečnými operacemi jen málo, přesto došlo k jeho vážnému poškození a zdevastování. Celková škoda na všech budovách ve městě samotném byla odhadnuta na 9,5 mil. korun (úplně zničeno 13 domů, značně poškozeny byly okresní soud, mlékárna a některé průmyslové objekty, vyhořelo nádražní skladiště a 28 plně naložených vagónů na nádraží). Zrovna tak těžké bylo hospodaření na válkou zničené půdě, nacházely se i zde materiální škody způsobené válkou (prchající německá armáda za sebou například zničila 5 železobetonových mostů). Také finanční poměry v okresním hospodaření nebyly zpočátku vůbec únosné, neúnosné bylo i zvládnout obhospodařovat celou rozlohu půdy. Bylo nezbytně nutné přijmout urychleně opatření k oživení jak průmyslu, tak i služeb. V okrese Rýmařov bylo po válce na 40 průmyslových závodů s více jak 1700 pracovníky, zejména v oborech hedvábnictví, kovovýroba a dřevoprůmysl. Znamená to tedy, že vedle Krnovska bylo tak Rýmařovsko druhým nejprůmyslovějším centrem zdejšího pohraničí, dokonce před okresem Bruntál. A dost možná, že i následná stagnace průmyslu a převážně jednostranná koncepce zemědělského dosídlování okresu, byly průvodními jevy těžkostí prvních poválečných let, zřejmě souvisely, třeba i nepřímo, s odchody části prvních osídlenců. Ze socioprofesního hlediska bylo v okrese Rýmařov rozdělení obyvatel zhruba rovnoměrné - v zemědělství pracovalo 3600 obyvatel, v průmyslu 2900 a v oblasti řemesel 1400 osob.
Ihned po osvobození kraje na začátku května 1945 byla podniknuta opatření k obnově života a chodu této oblasti a ke změně jejího národnostního charakteru. V období 1945 - 1947 došlo k národnostní výměně obyvatelstva a k počeštění města i okresu. Obyvatelé německé národnosti byli zbaveni čs. státního občanství a byli zčásti internováni ve sběrných táborech, zčásti dále bydleli ve svých domcích, podléhajících ale konfiskaci. I do našeho pohraničí začali přicházet na výzvu vlády a zemských orgánů noví osídlenci. Retrospektivně lze dnes zřetelně rozlišit tři etapy osídlování pohraničí. Nejdříve to byly spíše individuální a často jen živelné příchody a také odchody prvních osídlenců, pak plánované a řízené přemísťování obyvatelstva z vnitrozemských okresů do pohraničí, a tou poslední poválečnou vlnou bylo usídlování zájemců ze Slovenska a repatriantů - krajanů ze zahraničí (Rumunska, Maďarska) v pohraničí u nás. Do konce léta 1946 tak na Rýmařovsku nalezlo novou vlast 91 repatriantů. Druhé, hlavní vlně osídlování Rýmařovska věnoval větší pozornost ZNV v Brně a umísťoval na Rýmařovsko hlavně zájemce o půdu z Brna, Valašského Meziříčí, Velkého Meziříčí, Dolní Bečvy, Prostějova, Uherského Hradiště, Holešova a z dalších okresů. Zhruba sem takto přišlo kolem 250 rodin. Počet osídlenců se zvedl na 14000 a na přelomu let 1946/47 již okres Rýmařov dosáhl 58 % předválečného stavu - tj. na 15 541 obyvatel. Celé nejen moravské a slezské pohraničí tak vstoupilo po skončení druhé světové války do své nové historické etapy. Ministerstvo zemědělství vydalo v září roku 1945 závazné pokyny k postupu osídlování, které měly zabránit anarchii i zlatokopeckému drancování ze strany některých přicházejících obyvatel. Osídlování pohraničí severní Moravy a Slezska tehdy poněkud zaostávalo za tempem v celé republice, stupeň osídlení tak byl prakticky o 1/3 horší než jinde v pohraničí.
Situace v okrese Rýmařov nebyla v prvních poválečných měsících nejrůžovější. Šlo hlavně o nedostatek potravin a zboží, narušenou dopravu, chyběly koňské potahy a traktory, částečně zničený byl průmysl a dlouho uzavřené byly i některé obchody. Příjmy okresu měly být zvýšeny získáním velkostatku Janovice a i některých už fungujících průmyslových podniků do vlastnictví okresu. Pro konsolidaci společenských poměru k zajištění správy měst a obcí okresů byly vytvořeny okresní osídlovací komise ministerstva zemědělství a první správní aparáty jednotlivých míst a okresů (místní a okresní správní komise). Zemským národním výborem v Brně byl počátkem června 1945 správcem OSK jmenován komisař dr. Frey, který převzal agendu organizační výstavby a dobudování úřadu OSK v Rýmařově. Předsedou místní správní komise v Rýmařově byl v revolučních dnech 28 letý úředník Emil Fuhrmann.
Okresní správní komise také zajišťovala nepřátelský majetek a předávala novým hraničářům zabavené domky k řádnému užívání a bydleni. Pro uklidnění a konsolidaci poměrů v okrese mělo velký význam zejména dokončení konfiskací půdy (podle dekretu č. 12/1945) a také první etapy odsunu Němců z většiny pohraničních okresů. Odsun byl zahájen na základě rozhodnutí států vítězné "Velké trojky" z Postupimi, která definitivně 2. srpna 1945 rozhodla také o odsunu i Němců z Československa. Po ukončení odsunu Němců jich zůstalo na okrese pouze 832, z to jen 1/2 v samotném Rýmařově. Už na konci léta 1945 byla rozvinuta velká republiková kampaň pro získání osídlenců pro pohraniční okresy, zejména pro ty, kde se připravoval největší odsun Němců. Z celého Rýmařovska bylo tehdy plánováno odsunout na 24 000 Němců, skutečnost jen za rok 1946 byla 23 099 Němců, tj. asi 96 %.
Už v první "Zprávě o činnosti OSK v Rýmařově (1945 - 46)", zveřejněné v lednu 1946, konstatoval v úvodu její předseda Rudolf Polame, že "když se podíváme zpět a provedeme rekapitulaci práce od 8. května do konce roku a objektivně ji posoudíme, neobáváme se vstoupit do Nového roku". Od začátku roku 1946 započaly i v našem pohraničí rozsáhlé změny. Hospodařící rolníci dostávali osídlenou půdu z národní správy do svého vlastnictví a byla provedena prověrka národních správců. Přicházející noví osídlenci pomalu a postupně začali utvářet novou pospolitost. Vše se v té době soustřeďovalo hlavně na problémy obdělání a využití půdy, na zapojení se do společné práce, na stmelení často různorodých a nových občanských pospolitostí. Rok prováděných odsunů a citelný úbytek pracovních sil si na druhé straně vyvolal potřebu dosídlenců pohraničí novými občana - hraničáři.
Začal i nový civilní a správní život - byla převzata správa bývalé německé spořitelny a také pošty (16. 6. 1945), správa farnosti, správa nad městskými byty, organizován výdej prvních potravinových lístků (na červenec 1945), zřízen sbor dobrovolných hasičů, poté myslivecký spolek, do funkce v Rýmařově nastoupil pověřenec ministerstva školství a osvěty a začátkem roku 1946 byla ustavena Okresní rada osvětová. V obcích začal hned v prvním poválečném roce čilý osvětový a spolkový život, zakládaly se ochotnické spolky (př. soubor Bratrství v srpnu 1945 v Rýmařově) a taky pěvecké sbory a hudební soubory. Zejména díky obětavosti prvních českých učitelů zazněly už 3. září 1945 v 15 školách okresu Rýmařov hlasy učitelů a dětí, vyučováno bylo 572 českých dětí.. K budování nového kulturního a národního povědomí přispěly také na Rýmařovsku od roku 1945 budované obecní knihovny (celkem 16), také stálá i pojízdná kina, ale i rozvoj školství a ostatních oblastí společenského i politického života.
Na jaře 1946 byl zahájen odsun Němců ze sběrných táborů z pohraničí do Německa, kdy bylo transportováno vždy po 1 - 2 transportech s celkem 1 200 osobami měsíčně z každého pohraničního okresu. Do konce roku 1946, kdy byla dokončena I. etapa odsunu, zůstalo na Rýmařovsku jen 832 Němců z původních asi 24 000. Podle přehledu z 1. září 1946 (z fondů Státního archívu Brno) bylo na Rýmařovsku osídleno na 1 760 hospodářství, což bylo 64 % ze všech. Město Rýmařov vykazovala 66 %, naopak například Malá Štáhle 92 %, nebo Frýdlant nad Moravicí (dnes Břidličná) 83 %. Ve druhé polovině roku 1946 byly vládou upraveny počty osídlenců mezi jednotlivými okresy, pro Rýmařov tak poklesl počet nových osídlenců o čtvrtinu. Z Rýmařovska pak pokračoval odliv osídlenců i v průběhu následujícího roku 1947. Odcházeli zejména lidé, kteří na zemědělské hospodaření sami nestačili, nebo rodiny národních správců, neuznaní za způsobilé pro další správu konfiskovaného majetku.
Na jaře roku 1946 začala v celé naší republice všeobecná předvolební kampaň do prvních poválečných voleb do parlamentu a zemských národních výborů (v květnu 1946). Drobní a střední rolníci, kteří získali půdu z pozemkové reformy, ale i domkáři, tvořily na Rýmařovsku asi 5 295 voličů. Ve volbách v okrese Rýmařov zvítězila ve 36 obcích z celkem 39 obcí strana KSČ (62,5 %), na druhém místě Sociální demokraté (16,4 %), na třetím Českosl. strana lidová (11,5 %) a potom Národní socialisté (9,1 %). Komunistická strana měla nejvýraznější úspěchy ve větších obcích okresu s výjimkou města Rýmařova, kde získala jen 48 % hlasů. Naopak ve Frýdlantu nad Moravicí (Břidličné) získala KSČ až 74 %, nebo v Ondřejově dokonce 84 %, a ve Staré Vsi 70 % hlasů. Výsledky květnových voleb také v Rýmařově rozhodly o obsazení funkcí v nově ustaveném dvacetičlenném okresním národním výboru (ONV).
Na všechny obyvatele nejen na pohraničním Rýmařovsku čekalo v prvních poválečných letech mnoho problémů, úkolů i ambicí hospodářských, sociálních, demografických, osobních a občanských, také politických. Letos tak spolu s výročím 60 ti let od skončení nejstrašnější války na zemi, vzpomeneme i 60 ti let života v míru, někteří 60 ti let života v nově osídleném pohraničí. Dnešní lidé, rodiny a jejich děti, zde již za dlouhých 60 let od počátků poválečného osídlování, mají vybudovaný svůj pevný a trvalý domov. A zejména tato skutečnost dokázala, že tento tehdy historický poválečný úkol a velký kus práce druhé poloviny 20. století zdejší obyvatelstvo zvládlo, že tento překrásný kraj pod horami Jeseníků, jim dnes právem náleží.

Osvobození Rýmařova

28. dubna 2007 v 22:36 Historie města
Jak o samotném osvobození Rýmařova hovoří městská kronika a další prameny?
Fronta se v květnových dnech 1945 nezadržitelně blížila a ustupující jednotky hitlerovských vojsk rozhodly, že město Rýmařov bude bráněno. Zejména šlo o to, aby se uvolnily ústupové cesty směrem na horské sedlo Skřítek a postup sovětské armády aby byl alespoň na několik hodin zpomalen. Německá obrana zaujala obranná postavení u Janovic a Ondřejova. V neděli 6. května se v poledne dostavil na radnici 14 - 16 členný výbor občanů města z různých společenských vrstev a žádali na německém veliteli vyhlásit Rýmařov otevřeným městem. Vyjednávání, které se konalo v hotelu Koruna (sídlo vojenského velitelství města) s velitelem města kpt. Morawetzem k ničemu nevedlo, nařídil navíc sejmout prapory a starosta města Kloss se musel odebrat na radnici a setrvat tam v domácím vězení. V pondělí 7. května ráno vojenský velitel města kpt. Morawetz uprchl, před polednem zahájila na město palbu baterie lehkých sovětských děl směrem z albrechtického kopce, sovětská armáda táhla jednak od Bruntálu (106. střelecký sbor) a dopoledne v 10 hodin projely Horním Městem na Rýmařov sovětské tanky i ze západního směru. Z Rýmařova podnikaly proti postupujícím sovětským vojákům výjezdy 3 pancéřové vozy Wehrmachtu, dva zakrátko zmizely a jeden zůstal stát poškozený na náměstí (před nynější Pohřební službou). Po bezvýsledné výzvě ke kapitulaci Němců byla zahájena palba a boje trvaly kolem 4 až 5 hodin, odpoledne kolem 16 hodiny odpor Němců ustal a ustoupili na Edrovice, Janovice a dál na Skřítek a Dolní Loučku. V té době se na radnici objevila skupina sovětských vojáků a starostovi Klossovi a ostatním bylo nařízeno opustit objekt. K večeru zatím postupovali třídou Hrdinů další sovětští vojáci na náměstí a pak dál. Při odporu bylo zastřeleno mezi Jamarticemi a cihelnou 5 němců, ve městě samotném zůstávají mrtví 4 sovětští vojáci. Vojenským velitelem města se stal rudoarmějec ing. Kolubanov, k ruce s menším oddílem vojska. Ihned vydává rozkaz pro všechny Němce k odevzdání střelných a sečných zbraní. Němci se museli podřídit nutným opatřením, jako byla stanovení uzavírací hodiny pro ně na 20. hodinu večerní, zpočátku byli Němci označeni na prsou plátěným štítkem "N", později žlutým páskem na rukávě. Nákupní doba pro Němce byla přesně vymezena a Němci dostávali zvláštní potravinové lístky. Hrstka českých lidí, vesměs totálně nasazených pracovníků v rýmařovských závodech, uvítala své osvoboditele a ujímá se civilní správy města. Do čela vytvořené místní správní komise byl uveden úředník Emil Fuhrmann a do čela okresní správní komise Felix Golla. Komise nebyla ani volená a ani jmenovaná, v komisi zkrátka pomáhali všichni a uvedení činnost komisí jenom zastřešovali. Obyvatelé Němci přijali obsazení Rýmařova vojskem s tichou rezignací, mnozí také s úlevou z konce dlouhé války, k nepokojům nebo vzpourám ve městě v té době nedošlo.
Asi 14 dní po osvobození města se ustavuje, se svolením sovětského velitele, ozbrojená Národní garda (označena bílými pásky), jejím velitelem se stává úředník z Koželužny J. Svoboda. Národní garda spolu se sovětskými vojáky jsou zpočátku prvními strážci klidu ve městě i v okolí a na samotách. Dne 25. května přijíždí do Rýmařova celkem 63 příslušníků Stráže národní bezpečnosti ze Zábřežska a Šumperska, pod vedením kapitána Kučery. Po příjezdu se příslušníci SNB soustředili v budově okresní správní komise a postupně došlo k jejich rozdělení na okresy Krnov a Bruntál a do stanic SNB ve Frýdlantě nad Moravicí (dnes Břidličná), v Horním Městě a Dolní Moravici. V Rýmařově tak zůstalo 15 členů SNB pod vedením vrchního strážmistra L. Fance, a byla pro ně zřízena stanice v ulici Ferd. Bartáka č. 15. Dne 20. června pak přijíždí do města československé vojsko vytvořené ze záložníků z okresu Litovel. Velitel oddílu byl štábní kapitán Ježek. Vojsko bylo ubytováno v budově gymnasia (bývalé německé reálky) a zajišťovalo bezpečnost ve městě a v širokém okolí, kde se ještě mohly nacházet zbytky nacistických jednotek SS. Tři dny nato, 23. června, do města přichází dalších 25 příslušníků uniformované národní bezpečností stráže, bývalé policie, a ubytovávající se v policejní budově na náměstí, vedle městské spořitelny.

Rekonstrukce a nedávná současnost

28. dubna 2007 v 21:41 Nemocnice
Nemocnice se začala v zimě r. 1960 znovu přestavovat, upravovala se kuchyně, gynekologické a chirurgické oddělení, pacienti s těžším onemocněním byli převáženi do Šumperka a Bruntálu. Zubní oddělení nadále trpělo nedostatkem odborných lékařů i techniků.
V roce 1961 byla otevřena opravená a nově vybavená poliklinika na Pivovarské ulici. Nemocnice se celý rok přestavovala a v provozu zůstalo jen dětské a interní oddělení.
Dne 1. října 1962 byly uvedeny do provozu adaptované prostory chirurgického a gynekologického oddělení. Vnitřní část hlavní budovy byla takřka celá přestavěna - byly zmenšeny velké pokoje, dokonaleji se vybavily operační sály. Kronikář tehdy napsal, že "vnitřní úpravou dnes naše nemocnice patří k nejlépe vybaveným ústavům v kraji" a konstatoval, že nejslabším článkem rýmařovského zdravotnictví byla péče o chrup u dospělých - vázly zejména zubotechnické práce. Stále docházelo ke značné fluktuaci lékařů i zdravotních sester a za jednu z hlavních příčin byl označován nedostatek bytů. Proto rada Městského národního výboru rozhodla, aby dům, č. 16 na Bartákově ulici sloužil přidělen jako svobodárny pro zdravotní sestry. Některé sestry prozatím bydlely v horním poschodí polikliniky. Kronikář zaznamenal: "Ředitelské místo v nemocnici zastává velmi agilní a obětavý MUDr. Vladimír Bastl" (po odchodu MUDr. Přemysla Macků v r. 1961 do r. 1964.) Do sítě zdravotnických zařízení patřily i dětské jesle, které v té době měly kapacitu 105 míst, přesto nestačily pokrýt potřebu. Město v té době mělo 5 830 obyvatel.
MUDr. Julius Boese sloužil jako praktický a později závodní lékař až do svých 77 let a počátkem roku 1966 ve věku 87 let zemřel. Pochován byl do rodinného hrobu v Malé Morávce. V té době již nežila jeho dcera Marie Ernst (Ernstová), doktorka medicíny a zanedlouho po pohřbu zemřel i jeho syn, doktor práv Julius Boese. Noblesní paní Hildegarda Boeseová, která mimo jiné významně finančně podporovala opravu kaple V Lipkách organizovanou zejména ThDr. Františkem Vaňákem, zemřela o deset let později. Jediným přímým potomkem MUDr. Boeseho byla vnučka Helga Ernst (Ernstová), žijící tehdy v NSR; o jejím osudu se nám dosud nepodařilo nic zjistit.
MUDr. Julius Boese byl synem Julia Boese z Karlova, okresního hejtmana, který se z titulu své funkce zasloužil o vybudování železnice z Valšova do Rýmařova a patrně též (i když jsme o tom nenalezli žádný přímý důkaz) o výstavbu nemocnice v Rýmařově - vlastní stavby se však nedožil, zemřel v roce 1907. Matkou MUDr. Boese byla Marie Boeseová z významné podnikatelské rodiny Olbrichů. S budoucí manželkou Hildegardou, rozenou Zieglerovou, se MUDr. Julius Boese seznámil ve Vídni, která byla oběma rodinám blízká.
V roce 1967 bylo ve spádové oblasti rýmařovské nemocnice šest zdravotních obvodů: dva v Rýmařově (I. obvod - včetně Ondřejova a Stránského - MUDr. Zdeněk Němeček, II. obvod - včetně Harrachova, Edrovic, Malé Štáhle a Jamartic - MUDr. Miroslav Smýkal), po jednom v Malé Morávce, ve Staré Vsi, v Horním Městě a v Břidličné. Na jeden zdravotní obvod připadalo asi 2 800 lidí. Na polikliniku docházelo jedenáct odborných lékařů, v některých závodech byly závodní ordinace. Nemocnice měla 163 lůžek s průměrnou roční obložností 82 %. Pracovalo zde jedenáct lékařů a 40 sester, do zaměstnání v Rýmařovské nemocnici nastoupil MUDr. Alois Rosípal. Ředitelem nemocnice byl již od roku 1964 MUDr. Aleš Rybka, primář dětského oddělení. Zdravotní službě sloužilo osm sanitních vozů a jedna dodávka.
Rok 1968 se zapsal do historie "pražským jarem", beznadějným pokusem o "socialismus s lidskou tváří" a následnou okupací republiky vojsky Varšavské smlouvy
Ve zdravotnictví k žádným zásadním změnám nedošlo, fluktuace lékařů trvala a kronikář napsal: "….a zdá se, že její příčina tkví ve finační otázce. Proč by lékař za daleko obtížnějších pracovních i životních podmínek pracoval v pohraničí, když se volným konkurzem může dostat do vnitrozemí, kde má dokonce i plat vyšší. Pokud jde o přidělování bytů, vychází národní výbor požadavkům lékařů velmi vstříc". Nemocnice měla čtyři primariáty: chirurgie se dvěma lékaři, gynekologie se dvěma lékaři, interna s lékaři na 1,5 pracovního úvazku a dětské oddělení s jedním lékařem. Byla provedena přístavba interny a centrální laboratoře. V celém zdravotním obvodu bylo 31 lékařů a 172 zdravotních sester a ostatního personálu.
V roce 1969 byly součástí města kromě Harrachova Edrovice, Janovice, Janušov, Malá Štáhle, Jamartice, Stránské a Ondřejov.
V roce 1974 stáli v čele oddělení nemocnice MUDr. Roman Volnohradský, CSc., primář chirurgického oddělení, MUDr. Jan Cetkovský, primář interního oddělení, MUDr. Miloš Pavelka, primář porodnicko-gynekologického oddělení (od r. 1964), MUDr. Aleš Rybka, primář dětského oddělení a MUDr. Radoslav Šír, primář rentgenologického oddělení (od r. 1969). Primářem zubního oddělení Ústavu národního zdraví byl MUDr. Vladimír Obhlídal (v Rýmařově od r. 1955). V letech 1973 - 1974 byla za provozu prováděna generální oprava hlavní budovy. Dětské jesle měly kapacitu 180 míst. V roce 1974 se narodilo 212 dětí rodičům z Rýmařova, což byl největší počet po skončení války.
Při opravách nemocnice prováděných v r. 1971 - 1974 bylo vynaloženo na generální opravu dětského oddělení 750 tis. Kčs, na generální opravu hlavní budovy 1 050 tis. Kčs, na přístavbu interního oddělení 700 tis. Kčs, na nový vodovod s napojením na městský vodojem 350 tis. Kčs.
V roce 1975 bylo na všech odděleních nemocnice ošetřeno celkem 4 288 pacientů, náklady na stravu jednoho pacienta v lůžkové části činily 15,68 Kčs na den a náklady na léky představovaly 9,06 Kčs na den. Nemocnice měla osm sanitních vozů (najely 212 tis. km za rok), jedno osobní a jedno nákladní auto.
30. října 1975 odešel do důchodu dlouholetý primář interního oddělení MUDr. Jan Cetkovský a primářem interního oddělení se stal MUDr. Miroslav Růžička. V roce 1976 nastoupila na gynekologicko-porodní oddělení nemocnice MUDr. Věra Růžičková.
Z druhé poloviny 70. let nenacházíme v městské kronice o nemocnici prakticky žádné informace.
V roce 1980 došlo ke spojení obce Stará Ves (cca 600 občanů) s městem Rýmařovem, takže celkový počet obyvatel činil 9 845. Z tohoto roku pochází první zmínka o lékařské pohotovostní službě. Na interním oddělení byla nákladem cca 810 tis. Kčs za vydatné podpory podniku RD Jeseník, závod Rýmařov, zřízena moderně vybavená jednotka intenzivní péče se čtyřmi lůžky (v následujících letech procházelo jednotkou takřka 800 pacientů ročně). Pod vedením primáře oddělení MUDr. Miroslava Růžičky byla velká pozornost věnována plnění koronárního programu - primární prevenci a léčebné rehabilitaci srdečních onemocnění. Vzniklo samostatné anesteziologicko-resuscitační oddělení a jeho prvním primářem se stal MUDr. Stanislav Horák. Na interní oddělení nemocnice nastoupila MUDr. Dagmar Linhartová.
V nemocnici bylo v roce 1980 léčeno celkem 4 070 pacientů, průměrný náklad na ošetření jednoho pacienta činil 506,09 Kčs.
V roce 1982 rýmařovská porodnice - jako první v okrese - zavedla rozšířený systém péče o matku a dítě (Rooming-in), kdy maminka má své dítě po porodu ihned při sobě. Do nemocnice přišel pracovat chirurg MUDr. Oldřich Pitor.
V roce 1983 byla zahájena před nemocnicí stavba ubytovny pro sestry.
Ve všech těchto létech byl uváděny počty pracovníků a řada dalších ukazatelů společně pro nemocnici a pro polikliniku, poněvadž se jednalo o jedno zařízení. V nemocnici k žádným výrazným změnám nedocházelo, na interním oddělení byly upraveny půdní prostory na pracovny lékařů, šatny apod. Generální opravu prodělala čistička odpadních vod. Opět se připravovala generální oprava hlavní budovy.
Od 1. prosince r. 1985 se ředitelkou nemocnice s poliklinikou stala MUDr. Věra Tomešová (v Rýmařově od r. 1963), MUDr. Aleš Rybka, který stál v čele nemocnice dvacet let, byl nadále primářem dětského oddělení (až do roku 1989).
Bez rizika nadsázky je možno říci, že v té době měla nemocnice v Rýmařově velmi dobrou pověst a získala významné postavení v regionu. V čele oddělení byli vynikající odborníci a zkušení praktici a v jednotlivých odděleních pracovali erudovaní a obětaví lékaři i zdravotní sestry.
V říjnu 1986 byly zahájeny opravy a stavební úpravy hlavní budovy nemocnice (plánované do r. 1990), součástí měla být i přístavba kotelny. Oddělení chirurgické a gynekologické byla přemístěna do provizorních prostor nově vybudované montované stavby (ubytovna pro sestry) naproti nemocnice, chirurgie zde měla 26 lůžek a gynekologické oddělení 16 lůžek. V tomto roce náhle zemřel prim. MUDr. Miloš Pavelka a vedením gynekologicko-porodního oddělení byla pověřena MUDr. Věra Růžičková. Operace byly prováděny a porody byly vedeny v nemocnici v Bruntále, kam lékaři z rýmařovské nemocnice dojížděli.
V roce 1987 kronikář napsal: "Okresní zdravotnické orgány měly takovou představu, že po skončené opravě hlavní budovy nemocnice zde budou umísťováni dlouhodobě nemocní lidé, u nichž je velmi malá pravděpodobnost uzdravení. Jenže proti tomu se občané a městské orgány radikálně postavili, došlo k jednání na úrovni okresu, jehož výsledkem byl závazný příslib, že k tomuto stavu nedojde a po dokončení všech oprav bude nemocnice obnovena s původními odděleními….Doufejme, že slib bude dodržen, takže obyvatelé se opět dočkají." Provoz interního a dětského oddělení nebyl zahájenými opravami nijak dotčen.
V roce "sametové revoluce" 1989 nebyly kronikářem zaznamenány žádné zásadní změny ve vztahu k nemocnici. Město tehdy dosáhlo počtu 10 250 obyvatel, nejvyšší hodnoty v celé historii, již v roce 1990 se však osamostatnily obce Malé Štáhle a Stará Ves a počet obyvatel poklesl na 7 830. Hlavní budova nemocnice byla stále mimo provoz, primářem interního oddělení byl MUDr. Miroslav Růžička, primářem chirurgického oddělení MUDr. Roman Volnohradský, CSc., primářem gynekologicko-porodního oddělení se stal MUDr. Marián Olejník, primářem dětského oddělení byl MUDr. Alexandr Tomeš-Podkujko (v Rýmařově 1959 - 1975 a od r. 1988), primářem radiodiagnostického oddělení MUDr. Radoslav Šír, primářem anesteziologicko-resuscitačního oddělení MUDr. Stanislav Horák. Zubní oddělení nemocnice s poliklinikou vedla (po odchodu MUDr. Vladimíra Obhlídala do důchodu) MUDr. Jarmila Valíčková, od 1. října 1990 se po odchodu MUDr. Věry Tomešové do důchodu stal ředitelem NsP (nemocnice s poliklinikou) MUDr. Vladimír Krasula.
6. září 1991 byla po generální opravě a úpravě znovu zprovozněna hlavní budova nemocnice s odděleními chirurgickým, porodnicko-gynekologickým a anesteziologicko-resuscitačním včetně příslušných operačních sálů a ambulancí. Celkový počet lůžek se sice snížil o třináct, došlo však k zásadnímu zlepšení podmínek pro činnost všech oddělení. Průběh oprav a úprav zdaleka nebyl jednoduchý, bylo nutno upravovat a dopracovávat původní projekt, řešit omezení vyplývající z rozhodnutí nadřízených orgánů a zejména z problémů souvisejících s financováním. Celkové náklady hrazení Okresním ústavem národního zdraví dosáhly částky 18,8 mil. Kčs, tedy více než dvojnásobek původního předpokladu. Z rozpočtu města byla přistavěna kotelna a byly vybudovány dva energobloky, bez nichž by obnovení provozu nebylo možné. V tomto roce se již začalo mluvit o privatizaci lékařské péče. Pacienti si mohli volit obvodního lékaře, již nebyli vázáni místem bydliště. Došlo ke zrušení několika dětských jeslí a ani zbývající - na Hornoměstské ulici a v Janovicích - nebyly plně využity.
Do uvolněných prostor montovaného domu se v roce 1991 přemístila laboratoř, která až do té doby byla umístěna v přízemí budovy interního oddělení, pod jehož vedení také patřila s tím, že metodický dohled byl prováděn externími pracovníky (MUDr. Vladimír Palička a další, po roce 1991 RNDr. Pavel Kvapil, CSc. a později MUDr. David Stejskal, který je v současné době odborným garantem pro medicínskou část činnosti).
V roce 1992 nastoupil do funkce primáře chirurgického oddělení po MUDr. Romanu Volnohradském, CSc., který vedl oddělení 28 let, MUDr. Alexandr Nazarčuk, CSc.
V roce 1993 v rámci transformace zdravotnictví vzniklo Sdružené zdravotnické zařízení Rýmařov s právní subjektivitou, jeho ředitelem se stal MUDr. Marián Olejník. V roce 1994 byl majetek SZZ převeden na Fond národního majetku a v roce 1996 pak vlastní majetek nemocnice získalo bezúplatně město Rýmařov. Od 1. února 1995 spravuje nemocnici a zajišťuje v ní lékařskou péči společnost s ručením omezeným Nemocnice s.r.o. Rýmařov. Ve stejném roce bylo v nemocnici v rámci interního oddělení zřízeno oddělení ošetřovatelské péče s dvaceti lůžky pro dlouhodobě nemocné. V roce 1995 měla nemocnice 150 lůžek a pracovalo v ní celkem 191 zaměstnanců, z toho 26 lékařů a 114 středního zdravotnického personálu. Celkové náklady na provoz nemocnice představovaly 47 mil. Kčs ročně. Průměrná délka pobytu pacienta v nemocnici představovala 8,3 dne a výdaje na jednoho pacienta a den 670 Kčs.
Roky 1997 a 1998 byly pro nemocnici v Rýmařově obdobím dramatickým. Obdobně jako v roce 1987 byla i v roce 1997 ohrožena samotná podstata existence nemocnice v Rýmařově. Bez projednání s vedením nemocnice a zastupitelstvem města byla na úrovni okresu zpracována představa o budoucnosti zdravotnictví v okrese Bruntál, která s nemocnicí v Rýmařově vůbec nepočítala. Na základě návazného postupu ministerstva zdravotnictví a příslušného rozhodnutí vlády pak nemocnice v Rýmařově neměla být zařazena do výběrového řízení, které mělo optimalizovat síť zdravotnických zařízení v zemi. Díky velkému úsilí vedení společnosti, nemocnice i města, věcné argumentaci dokladující životaschopnost a potřebnost rýmařovské nemocnice v regionu, interpelacím poslanců v parlamentu, četným jednáním včetně korespondence jednatele společnosti MUDr. Stanislava Horáka s předsedou vlády bylo dosaženo toho, že nemocnice byla do výběrového řízení zařazena. Výběrová komise ministerstva zdravotnictví navštívila před a v průběhu výběrového řízení všechna zdravotnická zařízení v okrese a na základě přímého poznání situace se vyslovila jednoznačně ve prospěch nemocnice v Rýmařově a doporučila uzavření smlouvy na akutní lůžkovou péči mezi zdravotními pojišťovnami a nemocnicí Rýmařov v oboru interny, chirurgie, následné péče, pediatrie a gynekologie a porodnictví. Ministryně zdravotnictví Zuzana Roithová potvrdila názory komise a odmítla námitky o předpojatosti a neobjektivnosti rozhodování komise. Vedení nemocnice se mohlo začít opět plně věnovat svému hlavnímu úkolu - zajišťování kvalitní péče o zdraví pacientů.
Došlo k některým změnám ve vedení oddělení: primářem chirurgického oddělení se stal MUDr. Vladimír Romanov, primářem dětského oddělení se stal MUDr. Pavol Puci (odešel v roce 2001, v současné době vede oddělení MUDr. Alexandr Tomeš-Podkujko), primářem anesteziologicko-resuscitačního oddělení MUDr. Pavol Zvara (odešel v r. 1997, v r. 1997 - 1998 vedl oddělení MUDr. Marián Uherko a krátce také MUDr. Jaroslav Ostřižek), od r. 1999 je primářkou oddělení MUDr. Soňa Albrechtová-Kozáková, primářkou radiodiagnostického oddělení po odchodu MUDr. Radoslava Šíra do důchodu se stala MUDr. Dagmar Guzyová, MUDr. Stanislav Horák se stal primářem nově zřízeného oddělení chronické bolesti a rehabilitace, (rehabilitace byla do té doby součástí chirurgického oddělení). Primářem interního oddělení byl nadále MUDr. Miroslav Růžička (v roce 2001 převzal vedení oddělení MUDr. Petr Opletal a MUDr. Růžička se stal vedoucím lékařem oddělení ošetřovatelské péče). Oddělení klinické biochemie a hematologie vedl od r. 1993 RNDr. Pavel Kvapil, CSc. a v roce 1998 se stal primářem Dr. Mgr. Jaromír Soušek. Ředitelem nemocnice byl v roce 1995 Ing. Zdeněk Rychlý, v letech 1996 - 1999 Ing. Josef Žižka a od roku 1999 je ředitelem nemocnice prokurista společnosti Nemocnice s.r.o. MUDr. Marián Olejník.

Historie od roku 1945 do 1960

28. dubna 2007 v 21:26 Nemocnice
Nemocnice se začala v zimě r. 1960 znovu přestavovat, upravovala se kuchyně, gynekologické a chirurgické oddělení, pacienti s těžším onemocněním byli převáženi do Šumperka a Bruntálu. Zubní oddělení nadále trpělo nedostatkem odborných lékařů i techniků.
V roce 1961 byla otevřena opravená a nově vybavená poliklinika na Pivovarské ulici. Nemocnice se celý rok přestavovala a v provozu zůstalo jen dětské a interní oddělení.
Dne 1. října 1962 byly uvedeny do provozu adaptované prostory chirurgického a gynekologického oddělení. Vnitřní část hlavní budovy byla takřka celá přestavěna - byly zmenšeny velké pokoje, dokonaleji se vybavily operační sály. Kronikář tehdy napsal, že "vnitřní úpravou dnes naše nemocnice patří k nejlépe vybaveným ústavům v kraji" a konstatoval, že nejslabším článkem rýmařovského zdravotnictví byla péče o chrup u dospělých - vázly zejména zubotechnické práce. Stále docházelo ke značné fluktuaci lékařů i zdravotních sester a za jednu z hlavních příčin byl označován nedostatek bytů. Proto rada Městského národního výboru rozhodla, aby dům, č. 16 na Bartákově ulici sloužil přidělen jako svobodárny pro zdravotní sestry. Některé sestry prozatím bydlely v horním poschodí polikliniky. Kronikář zaznamenal: "Ředitelské místo v nemocnici zastává velmi agilní a obětavý MUDr. Vladimír Bastl" (po odchodu MUDr. Přemysla Macků v r. 1961 do r. 1964.) Do sítě zdravotnických zařízení patřily i dětské jesle, které v té době měly kapacitu 105 míst, přesto nestačily pokrýt potřebu. Město v té době mělo 5 830 obyvatel.
MUDr. Julius Boese sloužil jako praktický a později závodní lékař až do svých 77 let a počátkem roku 1966 ve věku 87 let zemřel. Pochován byl do rodinného hrobu v Malé Morávce. V té době již nežila jeho dcera Marie Ernst (Ernstová), doktorka medicíny a zanedlouho po pohřbu zemřel i jeho syn, doktor práv Julius Boese. Noblesní paní Hildegarda Boeseová, která mimo jiné významně finančně podporovala opravu kaple V Lipkách organizovanou zejména ThDr. Františkem Vaňákem, zemřela o deset let později. Jediným přímým potomkem MUDr. Boeseho byla vnučka Helga Ernst (Ernstová), žijící tehdy v NSR; o jejím osudu se nám dosud nepodařilo nic zjistit.
MUDr. Julius Boese byl synem Julia Boese z Karlova, okresního hejtmana, který se z titulu své funkce zasloužil o vybudování železnice z Valšova do Rýmařova a patrně též (i když jsme o tom nenalezli žádný přímý důkaz) o výstavbu nemocnice v Rýmařově - vlastní stavby se však nedožil, zemřel v roce 1907. Matkou MUDr. Boese byla Marie Boeseová z významné podnikatelské rodiny Olbrichů. S budoucí manželkou Hildegardou, rozenou Zieglerovou, se MUDr. Julius Boese seznámil ve Vídni, která byla oběma rodinám blízká.
V roce 1967 bylo ve spádové oblasti rýmařovské nemocnice šest zdravotních obvodů: dva v Rýmařově (I. obvod - včetně Ondřejova a Stránského - MUDr. Zdeněk Němeček, II. obvod - včetně Harrachova, Edrovic, Malé Štáhle a Jamartic - MUDr. Miroslav Smýkal), po jednom v Malé Morávce, ve Staré Vsi, v Horním Městě a v Břidličné. Na jeden zdravotní obvod připadalo asi 2 800 lidí. Na polikliniku docházelo jedenáct odborných lékařů, v některých závodech byly závodní ordinace. Nemocnice měla 163 lůžek s průměrnou roční obložností 82 %. Pracovalo zde jedenáct lékařů a 40 sester, do zaměstnání v Rýmařovské nemocnici nastoupil MUDr. Alois Rosípal. Ředitelem nemocnice byl již od roku 1964 MUDr. Aleš Rybka, primář dětského oddělení. Zdravotní službě sloužilo osm sanitních vozů a jedna dodávka.
Rok 1968 se zapsal do historie "pražským jarem", beznadějným pokusem o "socialismus s lidskou tváří" a následnou okupací republiky vojsky Varšavské smlouvy
Ve zdravotnictví k žádným zásadním změnám nedošlo, fluktuace lékařů trvala a kronikář napsal: "….a zdá se, že její příčina tkví ve finační otázce. Proč by lékař za daleko obtížnějších pracovních i životních podmínek pracoval v pohraničí, když se volným konkurzem může dostat do vnitrozemí, kde má dokonce i plat vyšší. Pokud jde o přidělování bytů, vychází národní výbor požadavkům lékařů velmi vstříc". Nemocnice měla čtyři primariáty: chirurgie se dvěma lékaři, gynekologie se dvěma lékaři, interna s lékaři na 1,5 pracovního úvazku a dětské oddělení s jedním lékařem. Byla provedena přístavba interny a centrální laboratoře. V celém zdravotním obvodu bylo 31 lékařů a 172 zdravotních sester a ostatního personálu.
V roce 1969 byly součástí města kromě Harrachova Edrovice, Janovice, Janušov, Malá Štáhle, Jamartice, Stránské a Ondřejov.
V roce 1974 stáli v čele oddělení nemocnice MUDr. Roman Volnohradský, CSc., primář chirurgického oddělení, MUDr. Jan Cetkovský, primář interního oddělení, MUDr. Miloš Pavelka, primář porodnicko-gynekologického oddělení (od r. 1964), MUDr. Aleš Rybka, primář dětského oddělení a MUDr. Radoslav Šír, primář rentgenologického oddělení (od r. 1969). Primářem zubního oddělení Ústavu národního zdraví byl MUDr. Vladimír Obhlídal (v Rýmařově od r. 1955). V letech 1973 - 1974 byla za provozu prováděna generální oprava hlavní budovy. Dětské jesle měly kapacitu 180 míst. V roce 1974 se narodilo 212 dětí rodičům z Rýmařova, což byl největší počet po skončení války.
Při opravách nemocnice prováděných v r. 1971 - 1974 bylo vynaloženo na generální opravu dětského oddělení 750 tis. Kčs, na generální opravu hlavní budovy 1 050 tis. Kčs, na přístavbu interního oddělení 700 tis. Kčs, na nový vodovod s napojením na městský vodojem 350 tis. Kčs.
V roce 1975 bylo na všech odděleních nemocnice ošetřeno celkem 4 288 pacientů, náklady na stravu jednoho pacienta v lůžkové části činily 15,68 Kčs na den a náklady na léky představovaly 9,06 Kčs na den. Nemocnice měla osm sanitních vozů (najely 212 tis. km za rok), jedno osobní a jedno nákladní auto.
30. října 1975 odešel do důchodu dlouholetý primář interního oddělení MUDr. Jan Cetkovský a primářem interního oddělení se stal MUDr. Miroslav Růžička. V roce 1976 nastoupila na gynekologicko-porodní oddělení nemocnice MUDr. Věra Růžičková.
Z druhé poloviny 70. let nenacházíme v městské kronice o nemocnici prakticky žádné informace.
V roce 1980 došlo ke spojení obce Stará Ves (cca 600 občanů) s městem Rýmařovem, takže celkový počet obyvatel činil 9 845. Z tohoto roku pochází první zmínka o lékařské pohotovostní službě. Na interním oddělení byla nákladem cca 810 tis. Kčs za vydatné podpory podniku RD Jeseník, závod Rýmařov, zřízena moderně vybavená jednotka intenzivní péče se čtyřmi lůžky (v následujících letech procházelo jednotkou takřka 800 pacientů ročně). Pod vedením primáře oddělení MUDr. Miroslava Růžičky byla velká pozornost věnována plnění koronárního programu - primární prevenci a léčebné rehabilitaci srdečních onemocnění. Vzniklo samostatné anesteziologicko-resuscitační oddělení a jeho prvním primářem se stal MUDr. Stanislav Horák. Na interní oddělení nemocnice nastoupila MUDr. Dagmar Linhartová.
V nemocnici bylo v roce 1980 léčeno celkem 4 070 pacientů, průměrný náklad na ošetření jednoho pacienta činil 506,09 Kčs.
V roce 1982 rýmařovská porodnice - jako první v okrese - zavedla rozšířený systém péče o matku a dítě (Rooming-in), kdy maminka má své dítě po porodu ihned při sobě. Do nemocnice přišel pracovat chirurg MUDr. Oldřich Pitor.
V roce 1983 byla zahájena před nemocnicí stavba ubytovny pro sestry.
Ve všech těchto létech byl uváděny počty pracovníků a řada dalších ukazatelů společně pro nemocnici a pro polikliniku, poněvadž se jednalo o jedno zařízení. V nemocnici k žádným výrazným změnám nedocházelo, na interním oddělení byly upraveny půdní prostory na pracovny lékařů, šatny apod. Generální opravu prodělala čistička odpadních vod. Opět se připravovala generální oprava hlavní budovy.
Od 1. prosince r. 1985 se ředitelkou nemocnice s poliklinikou stala MUDr. Věra Tomešová (v Rýmařově od r. 1963), MUDr. Aleš Rybka, který stál v čele nemocnice dvacet let, byl nadále primářem dětského oddělení (až do roku 1989).
Bez rizika nadsázky je možno říci, že v té době měla nemocnice v Rýmařově velmi dobrou pověst a získala významné postavení v regionu. V čele oddělení byli vynikající odborníci a zkušení praktici a v jednotlivých odděleních pracovali erudovaní a obětaví lékaři i zdravotní sestry.
V říjnu 1986 byly zahájeny opravy a stavební úpravy hlavní budovy nemocnice (plánované do r. 1990), součástí měla být i přístavba kotelny. Oddělení chirurgické a gynekologické byla přemístěna do provizorních prostor nově vybudované montované stavby (ubytovna pro sestry) naproti nemocnice, chirurgie zde měla 26 lůžek a gynekologické oddělení 16 lůžek. V tomto roce náhle zemřel prim. MUDr. Miloš Pavelka a vedením gynekologicko-porodního oddělení byla pověřena MUDr. Věra Růžičková. Operace byly prováděny a porody byly vedeny v nemocnici v Bruntále, kam lékaři z rýmařovské nemocnice dojížděli.
V roce 1987 kronikář napsal: "Okresní zdravotnické orgány měly takovou představu, že po skončené opravě hlavní budovy nemocnice zde budou umísťováni dlouhodobě nemocní lidé, u nichž je velmi malá pravděpodobnost uzdravení. Jenže proti tomu se občané a městské orgány radikálně postavili, došlo k jednání na úrovni okresu, jehož výsledkem byl závazný příslib, že k tomuto stavu nedojde a po dokončení všech oprav bude nemocnice obnovena s původními odděleními….Doufejme, že slib bude dodržen, takže obyvatelé se opět dočkají." Provoz interního a dětského oddělení nebyl zahájenými opravami nijak dotčen.
V roce "sametové revoluce" 1989 nebyly kronikářem zaznamenány žádné zásadní změny ve vztahu k nemocnici. Město tehdy dosáhlo počtu 10 250 obyvatel, nejvyšší hodnoty v celé historii, již v roce 1990 se však osamostatnily obce Malé Štáhle a Stará Ves a počet obyvatel poklesl na 7 830. Hlavní budova nemocnice byla stále mimo provoz, primářem interního oddělení byl MUDr. Miroslav Růžička, primářem chirurgického oddělení MUDr. Roman Volnohradský, CSc., primářem gynekologicko-porodního oddělení se stal MUDr. Marián Olejník, primářem dětského oddělení byl MUDr. Alexandr Tomeš-Podkujko (v Rýmařově 1959 - 1975 a od r. 1988), primářem radiodiagnostického oddělení MUDr. Radoslav Šír, primářem anesteziologicko-resuscitačního oddělení MUDr. Stanislav Horák. Zubní oddělení nemocnice s poliklinikou vedla (po odchodu MUDr. Vladimíra Obhlídala do důchodu) MUDr. Jarmila Valíčková, od 1. října 1990 se po odchodu MUDr. Věry Tomešové do důchodu stal ředitelem NsP (nemocnice s poliklinikou) MUDr. Vladimír Krasula.
6. září 1991 byla po generální opravě a úpravě znovu zprovozněna hlavní budova nemocnice s odděleními chirurgickým, porodnicko-gynekologickým a anesteziologicko-resuscitačním včetně příslušných operačních sálů a ambulancí. Celkový počet lůžek se sice snížil o třináct, došlo však k zásadnímu zlepšení podmínek pro činnost všech oddělení. Průběh oprav a úprav zdaleka nebyl jednoduchý, bylo nutno upravovat a dopracovávat původní projekt, řešit omezení vyplývající z rozhodnutí nadřízených orgánů a zejména z problémů souvisejících s financováním. Celkové náklady hrazení Okresním ústavem národního zdraví dosáhly částky 18,8 mil. Kčs, tedy více než dvojnásobek původního předpokladu. Z rozpočtu města byla přistavěna kotelna a byly vybudovány dva energobloky, bez nichž by obnovení provozu nebylo možné. V tomto roce se již začalo mluvit o privatizaci lékařské péče. Pacienti si mohli volit obvodního lékaře, již nebyli vázáni místem bydliště. Došlo ke zrušení několika dětských jeslí a ani zbývající - na Hornoměstské ulici a v Janovicích - nebyly plně využity.
Do uvolněných prostor montovaného domu se v roce 1991 přemístila laboratoř, která až do té doby byla umístěna v přízemí budovy interního oddělení, pod jehož vedení také patřila s tím, že metodický dohled byl prováděn externími pracovníky (MUDr. Vladimír Palička a další, po roce 1991 RNDr. Pavel Kvapil, CSc. a později MUDr. David Stejskal, který je v současné době odborným garantem pro medicínskou část činnosti).
V roce 1992 nastoupil do funkce primáře chirurgického oddělení po MUDr. Romanu Volnohradském, CSc., který vedl oddělení 28 let, MUDr. Alexandr Nazarčuk, CSc.
V roce 1993 v rámci transformace zdravotnictví vzniklo Sdružené zdravotnické zařízení Rýmařov s právní subjektivitou, jeho ředitelem se stal MUDr. Marián Olejník. V roce 1994 byl majetek SZZ převeden na Fond národního majetku a v roce 1996 pak vlastní majetek nemocnice získalo bezúplatně město Rýmařov. Od 1. února 1995 spravuje nemocnici a zajišťuje v ní lékařskou péči společnost s ručením omezeným Nemocnice s.r.o. Rýmařov. Ve stejném roce bylo v nemocnici v rámci interního oddělení zřízeno oddělení ošetřovatelské péče s dvaceti lůžky pro dlouhodobě nemocné. V roce 1995 měla nemocnice 150 lůžek a pracovalo v ní celkem 191 zaměstnanců, z toho 26 lékařů a 114 středního zdravotnického personálu. Celkové náklady na provoz nemocnice představovaly 47 mil. Kčs ročně. Průměrná délka pobytu pacienta v nemocnici představovala 8,3 dne a výdaje na jednoho pacienta a den 670 Kčs.
Roky 1997 a 1998 byly pro nemocnici v Rýmařově obdobím dramatickým. Obdobně jako v roce 1987 byla i v roce 1997 ohrožena samotná podstata existence nemocnice v Rýmařově. Bez projednání s vedením nemocnice a zastupitelstvem města byla na úrovni okresu zpracována představa o budoucnosti zdravotnictví v okrese Bruntál, která s nemocnicí v Rýmařově vůbec nepočítala. Na základě návazného postupu ministerstva zdravotnictví a příslušného rozhodnutí vlády pak nemocnice v Rýmařově neměla být zařazena do výběrového řízení, které mělo optimalizovat síť zdravotnických zařízení v zemi. Díky velkému úsilí vedení společnosti, nemocnice i města, věcné argumentaci dokladující životaschopnost a potřebnost rýmařovské nemocnice v regionu, interpelacím poslanců v parlamentu, četným jednáním včetně korespondence jednatele společnosti MUDr. Stanislava Horáka s předsedou vlády bylo dosaženo toho, že nemocnice byla do výběrového řízení zařazena. Výběrová komise ministerstva zdravotnictví navštívila před a v průběhu výběrového řízení všechna zdravotnická zařízení v okrese a na základě přímého poznání situace se vyslovila jednoznačně ve prospěch nemocnice v Rýmařově a doporučila uzavření smlouvy na akutní lůžkovou péči mezi zdravotními pojišťovnami a nemocnicí Rýmařov v oboru interny, chirurgie, následné péče, pediatrie a gynekologie a porodnictví. Ministryně zdravotnictví Zuzana Roithová potvrdila názory komise a odmítla námitky o předpojatosti a neobjektivnosti rozhodování komise. Vedení nemocnice se mohlo začít opět plně věnovat svému hlavnímu úkolu - zajišťování kvalitní péče o zdraví pacientů.
Došlo k některým změnám ve vedení oddělení: primářem chirurgického oddělení se stal MUDr. Vladimír Romanov, primářem dětského oddělení se stal MUDr. Pavol Puci (odešel v roce 2001, v současné době vede oddělení MUDr. Alexandr Tomeš-Podkujko), primářem anesteziologicko-resuscitačního oddělení MUDr. Pavol Zvara (odešel v r. 1997, v r. 1997 - 1998 vedl oddělení MUDr. Marián Uherko a krátce také MUDr. Jaroslav Ostřižek), od r. 1999 je primářkou oddělení MUDr. Soňa Albrechtová-Kozáková, primářkou radiodiagnostického oddělení po odchodu MUDr. Radoslava Šíra do důchodu se stala MUDr. Dagmar Guzyová, MUDr. Stanislav Horák se stal primářem nově zřízeného oddělení chronické bolesti a rehabilitace, (rehabilitace byla do té doby součástí chirurgického oddělení). Primářem interního oddělení byl nadále MUDr. Miroslav Růžička (v roce 2001 převzal vedení oddělení MUDr. Petr Opletal a MUDr. Růžička se stal vedoucím lékařem oddělení ošetřovatelské péče). Oddělení klinické biochemie a hematologie vedl od r. 1993 RNDr. Pavel Kvapil, CSc. a v roce 1998 se stal primářem Dr. Mgr. Jaromír Soušek. Ředitelem nemocnice byl v roce 1995 Ing. Zdeněk Rychlý, v letech 1996 - 1999 Ing. Josef Žižka a od roku 1999 je ředitelem nemocnice prokurista společnosti Nemocnice s.r.o. MUDr. Marián Olejník.

Období od roku 1912 do konce 2. světové války

27. dubna 2007 v 15:18 Nemocnice
Jak již bylo uvedeno, prvním primářem nemocnice se ve svých třiatřiceti letech stal MUDr. Julius Boese, rodák z blízkého Karlova. Ze všech dosud získaných podkladů vyplývá, že byl nejen jediným primářem nemocnice (monoprimariát), ale také i jediným kvalifikovaným lékařem nemocnice. Z informací o historii působení Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Rýmařově se dozvídáme, že v roce 1912 přišly do rýmařovské nemocnice první čtyři sestry - představená sestra Stanislava, dále sestry Heriberta, Gerararda a Pauline a služebná Antonia Pollach, v roce 1913 přišlo dalších pět sester a koncem roku další sestry na výpomoc na tyfové oddělení (na tyfus zemřela v 15. listopadu sestra Iluminata). V dalších letech se počet sester sloužících v nemocnici postupně zvyšoval až na patnáct před druhou světovou válkou. Ve funkci představených v nemocnici se vystřídaly sestry Stanislava Snaga, Coeliflora Newiem, Henrika Hoffmannová a Quirina Kopečná. O situaci v nemocnici v době 1. světové války máme jen velmi málo informací. Z historie řádu Milosrdných sester víme, že klášterní škola např. od vánoc roku 1914 do 19. srpna 1915 sloužila jako ubytovna pro 13. c. a k.polní batalion polních myslivců, tělocvična sloužila jako rezervní špitál, některé třídy byly upraveny pro potřeby vojenské nemocnice a výuka zčásti ustoupila ošetřovatelské práci apod. V archivech nacházíme údaje o počtu koní zabraných pro válečné potřeby, údaje o zabavení barevných kovů včetně píšťal z varhan v řádové kapli a další informace, početná jména padlých za císaře pána čteme na památnících, o osudech lékařů a pacientů v nemocnici však nenacházíme údaje žádné. Zachovala se fotografie MUDr. Julia Boeseho mezi rakouskými vojáky - zřejmě zdravotníky - a ošetřovatelkami a časově ani místně neurčený snímek operujícího Dr. Boeseho někde na frontě. Pamětníci již nežijí, snad některé speciální archivy nebo osobní a rodinné dokumenty nebo korespondence by mohly vnést světlo do nešťastné doby 1. světové války.
První světová válka drastickým způsobem ukončila slibný rozvoj na počátku 20. století. Po zániku Rakousko-Uherska a vzniku Československo republiky v roce 1918 postupně přebírali správu úřadů čeští úředníci, byla zavedena dvojjazyčnost úřadování a označování úředních budov.
Na konci války bylo obyvatelstvo zdecimované a dezorientované, a tak došlo na severu Moravy a ve Slezsku ke vzniku tzv. Sudetenland, jehož představitelé neuznávali československý stát a usilovali o připojení k Německu. Součástí jejich politiky byl i bojkot zásobování, kdy potravinami, palivem a petrolejem zásobovali přednostně obyvatele německé národnosti a zakazovali zásobovat Čechy a ruské uprchlíky. Pod pohrůžkou použití vojenské síly se toto hnutí nakonec bez odporu vzdalo a město se opět začalo dynamicky rozvíjet v poválečné konjunktuře poklidných poválečných let. Nicméně hospodářská krize v třicátých letech a její politické důsledky přispěly i k podpoře nacionalistických tendencí v územích s naprostou převahou německého obyvatelstva. V roce 1930 žilo v Rýmařově 5 790 občanů německé národnosti a pouze 177 Čechů, ti po podepsání mnichovské dohody museli se svými rodinami (často smíšenými česko-německými) odejít, německá armáda obsadila Rýmařov 8. října 1938 a okres se stal součástí Velkoněmecké říše. Počáteční nadšení a úspěchy postupně ustupovaly před utrpením a vidinou prohrané války. Ve městě byly zřízeny tábory pro britské a polské zajatce, na konci války městem procházeli zbědovaní zajatci z východní fronty. Nepočetná židovská komunita nepřežila, ve městě zůstali převážně staří lidé, ženy a děti.
Zajisté i nemocnice prožívala ve složitém období po 1. světové válce nelehká období. Konkrétním dokladem např. může být i dopis, kterým se 7. března 1920 obrátil tehdejší a správce Všeobecné veřejné nemocnice Ernst Gold a primář MUDr. Julius Boese na Městské zastupitelstvo. V dopise se např. uvádí: "Nepříznivá kritika, která byla ve všech posledních výborových schůzích o nemocnici vyslovena, odráží se na výbory samotné, neboť především nemocniční a městský výbor byly by povinny postarat se o to, aby byl pro nemocnici potřebný zásobovací materiál opatřen. Zdá se, že není známo, kolik bylo zapotřebí práce a námahy dostat nemocnici na nynější výši. Nemáme stanoveny žádné pracovní hodiny, pro nás jsou den a noc, neděle jako všední dny stejné, zato ale nám byly naše oprávněné požadavky platové - a my přece chceme jen srovnání se zaměstnanci všech ostatních nemocnic - jednoduše vráceny. …… Natrvalo nelze přihlížet tomu, aby dobrá pověst ústavu a tím také jeho zaměstnanců byla znevážena, protože není nikoho, kdo by měl zájem na tom, aby nemocnice byla patřičně zásobována. Je snadné kritizovat, ale pomoc nenacházíme na žádné straně….. Tím, že se některé administrativní práce - rovněž tak účetní - konají částečně na městském úřadě, částečně v nemocnici, nachází se správa nemocnice v nejistotě, jak si ústav stojí finančně. …. Zvýšení paušálu na stravování při nezvýšené zaopatřovací sazbě, jak zastupitelstvo v jeho poslední schůzi ujednalo, jest bez souhlasu Moravského zemského výboru v Brně nezákonné. Stejně nezákonné je, za účelem zásobování ústavu potravinami, odkázat na černý trh….. K tomu bychom chtěli ještě poznamenat, že nám byl na podzim roku 1918 městem bez okolků zabaven jeden vagón brambor, který jsme získali přímo ze dvora hospodářství v Moravském Kočově." Následuje formulace požadavků vůči městskému zastupitelstvu v záležitosti zajištění zásobování nemocnice potravinami, přeložení správy nemocnice na vedení nemocnice a úprav výše zaopatřovacích poplatků a platů zaměstnanců podle návrhů zemského vrchního účetního rady zpětně od 1. ledna 1920.
O poměrech v nemocnici je možné si učinit jistou představu ze znění 36 ustanovení stanov nemocnice z roku 1924 (útržkovité citace z překladu stanov):
Nemocnice v Rýmařově je všeobecná veřejná nemocnice a má za úkol nemocným bez ohledu na pohlaví, věk, příslušnost a náboženského vyznání po dobu vyléčitelné nemoci poskytnout lékařskou pomoc a plné stravování. Ve vztahu k městu Rýmařovu je nemocnice městským ústavem podle § 96 obecního řádu. Normální počet lůžek v hlavní budově je 66, v izolačním pavilonu 16. Prostředky na provoz a další vybavení jsou hrazeny z "renty" města, z příspěvků na stravování a ošetřování z prostředků nemocného, povinných osob nebo "korporací", ze závětí ,nadace nebo darů. Nedobytné pohledávky za stravným a ošetřováním jsou hrazeny ve smyslu nařízení c. a k. ministerstva z prosince 1886 ze zemského fondu, město Rýmařov je povinno nést náklady na nové stavby a přestavby, bez nároku na zemské prostředky a je také povinno poskytovat nemocnici bezúročnou půjčku. Místa primářů jsou stálá, obsazení může být provizorní nejdéle na dva roky. Sekundující lékař je zaměstnáván dočasně.
Počítá se s jednou ošetřovatelkou na deset nemocných.
Velká pozornost je věnována způsobům zajištění úhrad nákladů ošetřování a stravování pacientů, platilo se předem na 14 dní nebo na měsíc, nespotřebovaná částka se vracela. Děti do čtyř let byly přijímány jen v nejnutnějších případech infekčních onemocnění, nemohly-li být doma izolovány, nebo v případě nutné operace, kojenci jen s matkou nebo s ošetřovatelkou. Nebyly přijímány osoby s nevyléčitelnou nebo chronickou nemocí, přijaty mohly být jen výjimečně - v případě jiného onemocnění. Rodičky byly přijímány jen v nejnutnějších případech - osoby bez přístřeší nebo v ohrožení života, kdy bylo třeba provést operativní zákrok. Přijímání probíhalo ve dne i v noci, o nepřijetí musel být učiněn zápis s uvedením důvodu. Léčení mělo být provedeno za použití vědeckých metod, platilo ustanovení o lékařském tajemství. Nedoléčení nemocní byli propuštění, požádali-li o to sami, rodiče nebo příbuzní, obec nebo úřad, který léčení zařídil. Zemřelí byli pohřbeni jednoduchým způsobem na náklady ústavu, žádali-li pozůstalí nákladnější pohřeb, museli si pohřeb objednat a sami zaplatit.
Ve třicátých letech byla velká část pozemků obklopujících nemocnici využívána jako ovocný sad a zelinářská zahrada v péči řádových sester, pro potřeby nemocnice byli chováni vepři a drůbež.
V roce 1924 zajišťovala nemocnice v Rýmařově zdravotní péči pro 28 600 obyvatel rýmařovského okresu. V tomto roce se narodilo celkem 642 dětí, z toho 98 nemanželských, 26 mrtvě narozených, zemřelo 408 osob, z toho 397 smrtí přirozenou, šest v důsledku náhodného smrtelného zranění a pět sebevraždou. V prvním měsíci věku zemřelo 52 dětí a celkem do 5 let věku 104 dětí. Jako nejčastější příčina úmrtí je v 202 případech uváděno "jiná příčina smrti", mezi konkrétními diagnózami pak na prvním místě figuruje tuberkulosa (53 úmrtí), zhoubné nádory (36), zápal plic (30), vrozená slabost (28), organické vady srdce a choroby cév (24), mrtvice (17).
V roce 1928 bylo v celém okrese devět lékařů, v Rýmařově ve veřejné nemocnici MUDr. Julius Boese (stále jako jediný lékař!), vrchní zdravotní komisař a pokladniční lékař MUDr. Rudolf Fink (od r. 1899), obvodní, železniční, městský a pokladniční lékař MUDr. Jindřich Wanitschke (od r.1887) a pokladniční lékař MUDr. František Kux (od r. 1927), v Horním Městě MUDr. Robert Roller (od r. 1927, předtím MUDr. Vítězslav Bettelheim), v Janovicích MUDr. František Reitter (od r. 1893), ve Frýdlantu nad. Moravicí (Břidličná) MUDr. Hanuš Kalenda (od r. 1926), v Malé Morávce MUDr. Hugo Hampel (od r. 1923), v Brunzejfu (Ryžoviště) MUDr. Julius Matzner (od r. 1921). Lékaři ve venkovských obvodech měli vesměs domácí lékárnu. Počty obyvatel v jednotlivých obvodech se pohybovaly kolem 3,5-4 tisíc. Ve zprávě zpracované Okresní politickou správou v Rýmařově se pro jednotlivé obvody většinou uvádí, že "obyvatelstvo není zámožné, až na živnostníky a rolníky". Kromě veřejné nemocnice existovaly ještě "soukromé léčebné ústavy" - malé závodní nemocnice u některých textilek apod. V těchto letech existovalo v okrese celkem 32 chudobinců, z toho v Rýmařově tři s jedenatřiceti lůžky.
V roce 1934 se uvádí, že MUDr. Julius Boese je jediným lékařem v okrese Rýmařov s odborným vzděláním pro chirurgii a gynekologii (zpráva Okresního úřadu v Rýmařově pro Zemský úřad v Brně). Po mnoho let byl Dr. Boese také jediným lékařem v rýmařovské nemocnici; první údaj o druhém lékaři pochází z roku 1934 - MUDr. Bedřich Müller, uváděn je i jeden pomocný lékař. Lékařem druhého léčebného ústavu v okrese (neveřejná nemocnice) - Hochmeisterisches Spital v Bruzejfu (Ryžoviště) se čtrnácti lůžky, zřízeném Řádem německých rytířů, byl MUDr. Julius Matzner.V této souvislosti jistě stojí za zmínku počet pacientů, kteří byli podrobeni operačnímu zákroku v rýmařovské nemocnici v létech 1913 - 1930:
V roce 1913 - první zápis je z 29. února 1913 - celkem 143 chirurgických zákroků, v r. 1914 do 7. září, kdy zápisy končí (MUDr. Boese byl patrně povolán na frontu) 115 zákroků, za roky 1915 - 1917 není uveden žádný záznam, v roce 1918 až od 5.července 87 zákroků, v roce 1919 jsou zápisy vedeny jen do 28. května - celkem 104 zákroky, v roce 1920 rekordních 241 zákroků, v letech 1924 - 1930 se počet zákroků pohybuje od 120 do 180 ročně.
Ženy rodily vesměs doma a v roce 1921 bylo v okrese 19 porodních asistentek, (ve vlastním Rýmařově 4), z nich bylo 16 německé národnosti a 5 starších šedesáti let.

Z období druhé světové války je rovněž k dispozici málo informací o nemocnici, nicméně poměrně přesný obraz je možno si vytvořit na základě zprávy z roku 1942 "Bericht über die Wirtschaftlichkeits- und Organisationsprüfung des Städtichen Krankenhauses in Römerstadt" zpracované s německou důkladností zástupci organizace Wirtschaftsberatung Aktiengesellschaft, Wirtschaftsprüfungsgesellschaft z Berlína.
Zpráva uvádí, že nemocnice disponuje 130 lůžky, z toho je 78 pro dospělé a 8 dětských v hlavní budově a 44 v infekční budově (dnešní dětské oddělení). Kromě těchto dvou budov existuje budova prádelny a dezinfekce, budova márnice s pitevnou, garáž pro pohřební vůz a pro nářadí a budova pro chov drůbeže a prasat.
Nemocnice v roce 1941 ošetřila 1 863 pacientů (z toho 543 z města Rýmařova a 101 mimookresních pacientů) - celkem 40 tis. ošetřovacích dní (v roce 1936 41 tis., v r.1937 a 1938 cca 40 tis., v r. 1939 cca 32 tis., v r. 1940 cca 34 tis. ošetřovacích dní).
Ve zprávě se dále uvádí: Nemocnice měla pouze jedno oddělení a s rozdělením na interní a chirurgicko-gynekologické se ani v budoucnosti u nemocnice této velikosti nepočítá, protože "die Stationen dann zu klein werden und unwirtschaftlich arbeitem müssen". Všeobecně se předpokládá jeden primář, který má k dispozici pomocného lékaře a do budoucna se nepočítá s možností zaměstnávat primáře dva, představy o přeměně infekčního oddělení na interní oddělení, postavení nového infekčního oddělení a zřízení chirurgicko-gynekologického oddělení v hlavní budově, byly považovány za pochybené. Rozdělení na dvě oddělení by vyžadovalo pořízení dalšího rentgenového zařízení a jsou pochybnosti o možnosti plného využití obou oddělení. Na druhé straně by bylo úlevou, kdyby dlouhodobě nemocní byli zaopatřeni mimo nemocnici. Protože město zaopatřovací ústav vlastní, měl by se okres touto záležitostí zabývat.
Poměry se od doby postavení nemocnice, jedné z nejkrásnějších a nejúčelnějších budov v kraji, značně změnily. Dříve vyhledávalo venkovské obyvatelstvo nemocnici jen v nejnutnějších případech, ale v současné době ji vyhledávají i rodičky, bydlící ve špatných podmínkách, protože zde nacházejí dobrou péči a lékařské ošetření a tak ani zvýšený počet lůžek nestačí.…. Na infekčním oddělení leží dnes někdy i tři děti na jedné posteli, to je jeden z největších nedostatků v nemocnici. Dokonce jsou někdy mezi ostatními nemocnými i nemocní tuberkulózou. Konstatuje se (a vytýká), že nejsou zvláštní místnosti pro "Ausländer und Juden" (tento "nedostatek" byl následně napraven, za hlavní budovou byl postaven dřevěný "lágr" pro tyto nemocné). Kojenci leží s šestinedělkami v jedné posteli, schází porodní sál, rodičky jsou umístěny v dvoulůžkových pokojích. Na pokojích leží až 15-16 nemocných, nemělo by být více než osm. Je vytýkán nedostatek toalet pro personál, chybějící místnost pro špinavé prádlo, schází přijímací lékařský pokoj…, na druhé straně je konstatován pořádek a čistota. Kuchyň je umístěna v suterénu hlavní budovy, dostatečně prostorná a účelně zařízená. Ubytování sester a pomocného personálu v sesterském domě není vyhovující, až dojde k záměně řádových sester za civilní, bude nutno přistoupit ke změnám. Výhrady zejména v záležitosti nedostatečné velikosti a vybavení byly vysloveny i k infekčnímu oddělení (chybějící sociální zařízení pro personál atd.). Čistička odpadních vod nefunguje.
V kapitole "Personální řízení" se konstatuje, že mezi pacienty převažuje málo náročné obyvatelstvo, tovární dělníci a zemědělci, nemocní si nekladou tak velké nároky jako v některých jiných nemocnicích, chodící vykovávají různé pomocné práce, aby ulehčili personálu. V roce 1941 při průměrném denním počtu pacientů 109 připadalo na jednoho z 33 zaměstnanců 3,3 pacienta, což je považováno za "dobrý výsledek". V době provádění revize bylo obsazení lůžek mimořádně vysoké, za normální by bylo možno považovat 80 lůžek, což by znamenalo cca 2,4 pacienta na jednoho zaměstnance, tzn. normální průměr.
Pro nemocnici této velikosti připadá v úvahu jeden vedoucí lékař a dva pomocní lékaři. Ředitelem ústavu je vedoucí lékař chirurgie a gynekologie MUDr. Julius Boese, vrchním lékařem interní části je MUDr. Müller, dále pro obě oddělení pracuje lékařka asistentka (první informace o tom, že v nemocnici pracuje kromě Dr. Boeseho další lékař). Oba vedoucí lékaři mají též soukromou praxi a příslušný plat v nemocnici je jim proto krácen. Ošetřovatelské a další služby zajišťují řádové sestry, jedna vrchní, tři v hospodářské činnosti a jedenáct ošetřujících sester - tři v infekčním oddělení, čtyři v části pro muže a čtyři v části pro ženy v hlavní budově. Počet by mohl být dostačující, ale sestry musejí sloužit také v ambulanci, u rentgenu, na operačním sále, sestry vykonávají noční službu a následující den mají službu denní. Doporučuje se přijetí technické asistentky, kvalifikované pro práci v laboratoři a u rentgenu a pro zajišťování písemných prací pro lékaře a dále přijetí osob pro noční služby v infekčním pavilonu a v hlavní budově. Sestry také transportují pacienty do operačních sálů a na vyšetření, touto prací je třeba zaměstnat muže, což by mohli provádět vrátný a domovník. Správa nemocnice je obsazena jedním městským vrchním sekretářem jako správcem a jednou zaměstnankyní (pozn. autora: ještě v roce 1940 a patrně až do konce války byl správcem stále Ernst Gold). Práci zvládnou pouze za pomoci přesčasů, jakmile se uvolní jedna místnost, bude třeba přijmout dalšího pracovníka. V nemocnici dále pracuje sedm pomocných pracovníků, z toho tři v kuchyni (jedna pracovní síla v kuchyni na 26 strávníků), dvě pracovnice po některé dny v prádelně, dva řemeslníci, dva vrátní (domovníci) a jedna pomocná síla. Zahradu a park udržují sestry a domovník. Celý personál se vzájemně doplňuje a každý pomáhá tam, kde je potřeba.
Zpráva končí konstatováním dobrého řízení a hospodaření nemocnic s tím, že je nutné řešit zejména přetížení nemocnice.
O vlastním dopadu válečných let na činnost rýmařovské nemocnice nemáme k dispozici žádné konkrétní informace.

Zdravotnictví na Rýmařovsku od 15. století

27. dubna 2007 v 14:59 Nemocnice

Zdravotnictví na Rýmařovsku od 15. století do počátku 20. století
(převzato z publikace "90 let Všeobecné nemocnice v Rýmařově, 450 let zdravotnictví na Rýmařovsku", vydané společností Nemocnice s.r.o. Rýmařov v roce 2002)
Území Rýmařovska navštěvovali již Keltové při svých cestách k zlatonosným potokům Jesenicka a četné nálezy mincí svědčí o existenci některé z větví jantarové stezky mezi Jadranem a Baltem v době germánského osídlení. Slované se v našem území objevili koncem 5. století a později a ve velmi řídce osídleném kraji se setkávali s potomky předchozích germánských kmenů. Prvními obyvateli Rýmařova, o nichž jsou k dispozici průkazné hmotné doklady, byli čeští zemědělci a řemeslníci z jihu, kteří v první polovině 13. století založili ves v místech dnešní Bezručovy a Opavské ulice. Z té doby pocházejí již také první pokusy o rýžování zlata vyvolané zlatou horečkou v létech 1224 - 34. Ves byla zničena patrně v roce 1253, kdy v tomto území operovala armáda uherského krále Bely IV a polské oddíly. V době panování Přemysla Otakara II, začátkem druhé poloviny třináctého století, osídlili pustou vesnici kolonisté z Německa a začali budovat na vyvýšenině nad pravým břehem potoka nevelké sídliště pod ochranou opevněného správního centra oblasti Hrádku. Tehdy se ve spojení s naším městem objevuje první jméno skutečné osoby zašifrované do jeho původního názvu Reymarstat (Reymarovo město) nebo Reymarscat (Reymarovo trhovisko), které vzniklo zřejmě v letech 1260 - 1278 v rámci doplňování starší a již nedostatečné sítě královských měst. Hlavním motivem příchodu kolonistů byla laciná půda a vidina rudného bohatství kraje. Jak píše Mgr. Jiří Karel, "Naděje patrně poněkud převýšily možnosti nerostných ložisek a také půda byla vším jen ne úrodnou prstí, městečko sice přežilo i četné válečné útrapy v nárazníkové zóně, avšak nikoliv jako lidnaté centrum, ale lidé se tu naučili po staletí docela slušně žít."
Nedaleko Rýmařova, nad Ondřejovem, postavil kolem roku 1282 Beneš ze Štítiny hrad Štrálek.
Již na přelomu 13. a 14. století pracovala v prostoru Hrádku unikátní huť na zlato, ve které tehdejší zpracovatelé rudy získávali přímou tavbou neuvěřitelně čistý kov, v pozdějších dobách pak v několika vlnách byly těženy rudy stříbra a olova, zejména však byly využívány železné rudy a sláva železářství pohasla až v 19. století.
15. ledna 1406 obdrželo město Rýmařov od markraběte Jošta stejná městská práva, jaká měla v té době města Olomouc a Brno.
Patnácté století zanechalo Rýmařovsko zničené a vydrancované následkem obsazení Moravy uherskými vojsky Matyáše Korvína a odporu, který kladlo sovinecké i rabštejnském panství i vlastní rýmařovská tvrz.
V šestnáctém století umožnilo v prostředí nezvyklé náboženské tolerance pronikání luterství. Nová víra zcela převládla a již r. 1555 převzali protestanti fary a kostely celého panství kromě kaple V Lipkách a skalského kostelíka. Panství (dosud rabštejnské) se podle nového sídla začalo nazývat janovickým a v roce 1583 jej zakoupil tyrolský hrabě Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu.
Sedmnácté století poznamenalo Rýmařovsko válečnými událostmi a drancováním švédských oddílů Linharta Tortenssona, morovými epidemiemi, sílícím tlakem na vzdorující protestanty, a to i ze strany katolického majitele janovického panství. Rodiny měšťanů ohrozily čarodějnické procesy. Jednou z prvních obětí měl být i statečný odpůrce procesů rýmařovský farář František Jan Pabst, který si zachránil život útěkem na poslední chvíli. Jeho matka byla upálena dříve v jesenických procesech.
V osmnáctém století se stal novým majitelem janovického panství rod Harrachů českého původu, zastoupený vynikajícími a lidskými hospodáři. V Janovicích vznikla v r. 1746 nejvýznamnější plátenická manufaktura rakouské říše, rozvíjelo se železářství.
Období devatenáctého století bylo dobou postupného a mohutného nástupu průmyslu, v šedesátých létech vznikaly velké hedvábnické podniky, mezi nimiž vynikly zejména textilky továrníka Flemmicha a bratří Schielů. Ve městě se vyráběly koberce, zpracovávala juta, kožařský průmysl využil možností dobytkářské oblasti, rozvíjel se dřevozpracující průmysl, zpracování cínu a olova, využití přírodních surovin umožnilo cihlářskou i keramickou výrobu. V roce 1878 byla slavnostně otevřena železniční trať z Valšova do Rýmařova; na usktečnění stavby dráhy měl velkou zásluhu notář Karl Hesse a okresní hejtman Julius Boese, otec pozdějšího primáře rýmařovské nemocnice. Po roce 1850 vznikly ve městě kvalitní základní školy, v roce 1873 gymnázium, později škola textilní, kupecká a hudební, veřejná knihovna, divadlo a městské muzeum.
V roce 1849 bylo zrušeno dělení země na panství a začal vznikat nový správní systém. Byly zřízeny okresy, Rýmařov byl z počátku součástí okresu šternberského, postupně se stal sídlem soudního okresu. V letech 1855 až 1868 se Rýmařov stal sídlem okresního hejtmanství, které spravovalo 37, později 39 obcí bývalého sovineckého a janovického panství a s výjimkou krátkého období v průběhu druhé světové války jím byl až do roku 1960.
Do období úspěšně se rozvíjejícího města počátkem 20.století - před sto lety - spadá i vznik úsilí o vybudování moderní nemocnice v Rýmařově.
V rýmařovských kronikách a písemných zprávách se velmi často objevují zprávy o epidemiích moru (např. r. 1441 - 1442, 1556 - denně zemřelo až 26 osob, 1571, 1585, 1623 - epidemii padlo za oběť 700 lidí, 1645 - 201 mrtvých, v r. 1680 zemřelo 137 obětí, městské brány byly ve snaze zabránit šíření moru na dobu 26 týdnů uzavřeny), později tyfus, cholera (např. v r. 1832 onemocnělo 150 osob a 27 z nich zemřelo), ale také úplavice, pohlavní choroby ….. Připomínkou morových ran je barokní socha Panny Marie - ochránkyně proti moru - na náměstí Míru, vytvořená Františkem Leblosem v roce 1683. Poslední hromadnou epidemii cholery zažili obyvatelé města v roce 1848.
Nesčetná zranění z bojů a páchaného násilí, úrazy z těžké dřiny, nemoci v důsledku neznalosti, absence hygienických opatření a podvýživy až hladu, obrovská dětská úmrtnost, to všechno a ještě další jevy provázelo obyvatele našich zemí po mnoho lidských generací. Mluvit o jakékoliv systematické péči o zdraví nebo prostě jen o dostupnosti jakékoliv lékařské péče v této době samozřejmě vůbec nelze. Léčení probíhalo v naprosté většině případů na úrovni ranhojičů, lazebníků, bylinkářek, ale také katů - mistři meče byli znalci lidského těla a mnozí z nich měli vysokoškolské vzdělání a katy se stali, aby se vykoupili ze svých hrdelních vin.
Z té doby také pochází také poněkud strašidelná pověst o velmi úspěšné bylinkářce a zbohatlé "Niekischce" ze Staré Vsi, jejíž neobyčejné léčitelské schopnosti byly vysvětlovány spolkem s ďáblem a která údajně po své smrti škodila, dokud její tělo nebylo zakopáno mimo území města.
Nejstarší známá zmínka o lékaři v Rýmařově pochází z r. 1772, kdy město koupilo od vdovy po "chirurgu" Kleinovi dům za 335 zlatých, aby mělo k dispozici pro případ války nebo šíření nakažlivých nemocí k dispozici špitál. V té době ve městě působili ranlékaři - Florian Pradl a Franz Baumgarten a oba svorně protestovali proti přijetí třetího lékaře Josefa Neumanna, státně zkoušeného chirurga a porodního lékaře. V záznamech z první poloviny 19. století je řada záznamů o městských ranhojičích a lékařích, o povoleních k provádění očkování i v okolních obcích (r. 1815), o jejich střídání - ve městě byli zpravidla dva, později i tři a další byl jako vrchnostenský lékař v sídle janovického panství. Mezi zápisy nalézáme i některé kuriózní - např. v r. 1821 podal městský lékárník Fiedler, (lékárna byla založena v roce 1816), devět stížností proti tomu, že dosud nebyl přijat druhý lékař, neboť po úmrtí bývalého ranhojiče Baumgartena je zde pouze jeden lékař - ranhojič Anton Schneider, který je oddán pití alkoholu. Naopak vedení města na něho nedá dopustit a píše, že "je šikovným a v léčení svých pacientů šťastným lékařem, i když někdy vypije, což se i u jiných lékařů stává. Stává se však prý velmi zřídka, že by ke konání svého povolání byl zcela nemožný. Ostatně jsou lékaři i v blízkém okolí, v Janovicích, Horním Městě a Ryžovišti, odkud by lékař mohl býti zavolán." Magistrát města naopak poukazuje na nepořádek v lékárně Fiedlera, na zásobu starých léků apod. V roce 1824 Alois Messenhauser, ranhojič a lazebník a Anton Schneider, ranhojič, oznamují magistrátu města, že v domě Richtera na náměstí ordinuje již několik měsíců "chirurg" Pospischil, aniž by měl oprávnění k provádění lékařské praxe a žádají,aby mu tato činnost byla zakázána. Tomu je nakonec v r. 1825 provozování praxe povoleno, neboť Anton Schneider "podléhá více opilství, než aby si hleděl svých povinností lékařských a zanedbávání nemocných se stalo jeho zvykem".
Lazebníci byli oprávnění k provádění nižších úkonů ranhojičských, zejména k pouštění žilou, sázení pijavek a baněk, k obvazování ran a k léčení kožních nemocí, obyčejně bývala živnost spojena též s bradýřstvím a holičstvím (v roce 1828 rýmařovský lazebník - ranhojič Messenhauser žádal, aby byl vydán zákaz pokoutního holení). Povolení provádět ranlékařské úkony byly lazebníkům odebrány až v r. 1848. O prvním lékaři s akademickým titulem nacházíme v rýmařovských kronikách zmínku až v roce 1819, kdy byla povoleno provozování lékařské praxe MUDr. Johannu Röhrigovi.
Nejstarší písemná zmínka o rýmařovském špitále pochází z roku 1556 a uchovala se v souvislosti se zprávou o jedné z četných epidemií moru. Roku 1660 byla započata stavba raně barokní nemocnice v areálu budov pozdějšího konventu františkánek, který se nacházel naproti dnešnímu hotelu Praděd.

V osmdesátých letech 17. století byla postavena i špitální kaple Sv. Josefa (zlikvidována v 50. letech 20. století). V roce 1691 zřídila hraběnka Marie Alžběta z Dietrichštejna nadaci pro vytvoření chudobince a ten záhy začal být provozován v rozsáhlém areálu nemocnice, který v té době zahrnoval jižní část náměstí Svobody a přilehlé prostory mezi ulicemi Pivovarská a 1. máje. Tehdejší špitál je zobrazen na vedutě města z farní kroniky vytvořené děkanem E. L. Schmidtem v roce 1693.
V roce 1775 již patrně dosavadní prostory nemocnice nevyhovovaly a město zakoupilo pro účely léčení dům, který byl v té době umístěn na dnešní ulici J. Bartáka. Tento krok město zdůvodňovalo potřebou prostor pro nemocné v případě válek a epidemií. Předpoklad se později v průběhu několika válečných vln v době Marie Terezie i v době napoleonských válek velmi výrazně potvrdil a z četných bojišť přicházely do Rýmařova stovky raněných. Patrně dosud nejstrašlivější požár města dne 3. dubna 1790 zničil celé město a mezi prvními budovami, které ohni podlehly, se zmiňuje i špitál.
Bližší informace o nemocnici té doby se nezachovaly. V letech 1831 a 1848 prožívalo město své poslední hromadné epidemie; tentokrát šlo o choleru, morové rány se již neobjevily.
V roce 1861 město získalo dům č.p. 319 v areálu dnešního sídliště Příkopy a zřídilo zde nemocnici pro chudé. Správcem nemocnice byl jmenován doktor Robert Springel ze staré rýmařovské rodiny a lékařem MUDr. Josef Kromer. Vkladem města byla pouze budova a plat ošetřovatelky, provoz a zařízení byly hrazeny z darů občanů a manželů hrabat Harrachových (200 zlatých) a také z výtěžku velkého plesu (100 zlatých).
V roce 1880 se stala nemocnice v plné míře zařízením městským (městská nemocnice) a v roce 1903 okresním (okresní nemocnice). V roce 1885 byl zřízen zaopatřovací ústav pro staré lidi a v roce 1914 dostal oficiální statut státního zařízení.

V posledních letech 19. století vznikly snahy o vybudování nové nemocnice. Významnou roli v této aktivitě sehrála tehdejší představená Milosrdných sester III. řádu sv. Františka Helena (Johanna) Breuerová (1839-1911). Velmi se zasloužila o zřízení a postupné zvelebování internátní klášterní školy pro dívky v roce 1873 a o výstavbu konventní a školní kaple v novogotickém stylu v r. 1885 na Janowitzerstrasse, dnešní Sokolovské ulici. Helena Breuerová s pomocí zdejšího farního správce P. Palety založila v roce 1898 "Císaře Františka Josefa I. jubilejní nemocniční nadaci" z dobročinné sbírky, kterou pořádala na zřízení okresní nemocnice. Na nedostatek aktivity ze strany města reagovala na jaře roku 1903 další sbírkou, z jejíž výnosu zakoupila pozemek ve výměře 5 jochů (jiter - jedno české jitro = 0,285 ha) na Bergstädterstrasse (dnešní Hornoměstská ulice) a darovala jej městu pro stavbu nemocnice. Její záslužná činnost byla oceněna zlatým záslužným křížem s korunou propůjčeným císařem Františkem Josefem I.
Již v roce 1904 byly vypracovány Johannem Schubertem, stavitelem z Janovic, plány na výstavbu nové nemocnice na Bergstädterstrasse. Mělo se jednat o jednoposchoďovou hlavní budovu s 56 lůžky, spojenou koridorem s odděleným domem pro sestry, přízemní infekční pavilon se 14 lůžky a rovněž přízemní budovu prádelny a umrlčí komory, vše v upraveném zahradním areálu.
17. července roku 1909 se město rozhodlo pro výstavbu moderní nemocnice a na základě žádosti určené Zemskému úřadu Markrabství moravského obdrželo v roce 1910 subvenci ve výši 93 000 korun, splatnou v deseti ročních splátkách.

8. března 1911 povolilo okresní hejtmanství zahájení výstavby hlavní budovy nemocnice a 12. září 1911 stavbu dalších objektů. Nová projektová dokumentace zpracovaná architektem Hugo Hegerem z Breslau (Vratislav) počítala s dvouposchoďovou hlavní budovou spojenou s domem pro sestry včetně nemocniční kaple (projekt pamatoval na případné rozšíření stavbou zrcadlově obráceného hlavního pavilonu směrem k Hornímu Městu), stavbou infekčního pavilonu (dnešní dětské oddělení), budovou prádelny a čistícího zařízení odpadních vod a márnicí. (Budova dnešního interního oddělení a radiodiagnostického oddělení sloužila jako městský chudobinec.)

V únoru 1912 rozhodl Moravský zemský sněm v Brně o dodatkové subvenci ve výši 30 tisíc korun (opět se splatností deset let) a mimořádné subvenci ve výši 3 tisíce korun pro účely kanalizace. Podmínkou subvencí bylo, že projektovaná kapacita 82 lůžek bude dodržena a že skutečný náklad na stavbu podle faktur nebude nižší než 492 tisíc korun.

Během velmi krátké doby pak byla za účasti mnoha významných firem vystavěna moderní nemocnice s kaplí včetně potřebného zázemí a zařízení bylo slavnostně otevřeno 2. prosince roku 1912 (v den 64. výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn) a bezprostředně zahájilo provoz pod názvem Nemocnice Františka Josefa. Prvním a jediným primářem nové nemocnice (monoprimariát) se stal MUDr. Julius Boese.
Vznikla jedna z nejpůsobivějších a také nejpotřebnějších staveb ve městě.

Památky města

25. dubna 2007 v 22:11 Historie města
Památky města Rýmařova a okolí
Město a okolí Rýmařova je bohaté na památky a taky jsou významným turistickým centrem. Rýmařov se nachází v podhůří Jeseníků na okraji nízkého Jeseníku. Podolský potok, který městem protéká napájí četné přítoky: Slatinný potok z Národní přírodní rezervace Skřítek, Stříbrný potok pramenící u Alfredovy chaty, Staroveský od Novoveského , Růžový potok teče od zaniklé vsi Růžová, Lesní potok od bíle se lesknoucích skal Výhledů /885m/, dále Pstruží a Novopolský potok. Ve městě přibírá několik potůčků a za městskou zástavbou také Lučinu a Krkavčí potok. Za Jamarticemi tvoří hranici Rýmařova s místními částmi řeka Moravice, do které se vlévá Podolský potok, jehož průměrný průtok vody před soutokem činí 1,12 m3/sec. Ondřejov je prameništěm Oslavy, která se vlévá ve Valšovském žlebu do Huntavy v povodí Moravy. Z příkrých svahů a údolí svádí Oslava řadu potůčků, z nichž největší
Stránský potok přitéká od Stránského a z pravé strany přibírá Strálecký potok.
Podnebí Rýmařova ovlivňují velké výškové rozdíly v širším okolí a je součástí chladné oblasti. Rýmařovsko patří v naší republice k nejdeštivějším místům. Hrubý Jeseník sice zabraňuje severozápadním větrům, ale sněhová pokrývka dosahující na jeho hřebenech a svazích až čtyři metry ovlivňuje teplotu i v Rýmařově. Také první mrazíky se objevují již v září.
Na správním území Rýmařova, které zabírá 60 km2, žije přes 9 000 obyvatel. Území se rozkládá v jižní části okresu Bruntál a tvoří spádové centrum pro okolní obce Stará Ves se Žďárským Potokem, Dolní Moravice s Horní Moravicí a Novou Vsí, Malá Morávka s Karlovem, Malá Štáhle, Břidličná s Vajglovem a Albrechticemi, Jiříkov se Sovincem a s Těchanovem, Ryžoviště, Horní Město s Rešovem s Dobřečovem se Sklálami a Stříbrnými Horami, Tvrdkov s Rudou.
Chráněná archeologická památka Hrádek- na Pivovarské ulici - místo městského hradu, nejstaršího středověkého opevněného sídla Rýmařovska (1. půle 13. stol. - 1405), nyní je zde umístěna část geologické expozice Muzea Rýmařov pod názvem Vývoj hornin Jesenicka
.
Farní kostel sv. archanděla Michaela -často přestavována trojlodní architektura s gotickým jádrem, upraven v roce 1609, v roce 1688 přistavěna Růžencová kaple.
Kostel Navštívení Panny Marie, zvaný V Lipkách - mimořádně hodnotná barokní architektura místního stavitele Friedricha Ho"slera z roku 1711 - 1715 s velmi kvalitní freskovou výzdobou Ferdinanda Nabotha a Jana Kryštofa Handkeho. Před kostelem se nachází socha Panny Marie Vítězné - barokní plastika z roku 1774 a skupina Ukřižování, z roku 1812.
Socha sv. Jana Nepomuckého - barokní sochařská práce Severina Tischlera z roku 1733, na nám. Míru.
Dřevěná starokatolická zvonice - V místní části Jamartice stojí farní kostel Narození Panny Marie z konce 18.století, drobná ušlechtile modelovaná stavba s neogotickými prvky.
Západně od Rýmařova leží Ruda, kde se nachází soubor čtrnácti zastavení křížové cesty, které končí Křížovým vrchem, překrásná barokní sochařská práce anonyma z roku 1760, ojediněle kompozičně pojatá.Vrchol kopce poskytuje neobyčejně široký výhled.
Lípa Jana Amose Komenského - se nachází v areálu Střediska volného času, vysazená v roce 1592.

Vznik nemocnice

25. dubna 2007 v 21:35 Nemocnice
Počátek úsilí o vybudování moderní nemocnice v Rýmařově spadá do období před 100 lety. Nejstarší zmínka o lékaři v Rýmařově pochází z roku 1772.
Nejstarší písemná zmínka o rýmařovském špitále pochází z roku 1556 a uchovala se v souvislosti se zprávou o jedné z četných epidemií moru.
Roku 1660 byla započata stavba raně barokní nemocnice.
V osmdesátých letech 17. století byla postavena i špitální kaple Sv. Josefa, která byla zlikvidována v 50. letech 20. století. V roce 1691 zřídila hraběnka Marie Alžběta z Dietrichštejna nadaci pro vytvoření chudobince a ten záhy začal být provozován v rozsáhlém areálu nemocnice, který v té době zahrnoval jižní část náměstí Svobody a přilehlé prostory mezi ulicemi Pivovarská a 1. máje.
V roce 1775 již patrně dosavadní prostory nemocnice nevyhovovaly a město zakoupilo pro tyto účely léčení dům, který byl v té době umístěn na dnešní ulici J. Bartáka.
Patrně nejstrašlivější požár města ze dne 3. dubna 1790 zničil celé město a mezi prvními budovami, které ohni podlehly, se zmiňuje i špitál. Bližší informace o nemocnici té doby se nezachovaly.
V roce 1861 město získalo dům č.p. 319 v areálu dnešního sídliště Příkopy a zřídilo zde nemocnici pro chudé. V roce 1880 se stala nemocnice v plné míře městskou nemocnicí a v roce 1903 nemocnicí okresní. V roce 1885 byl zřízen zaopatřovací ústav pro staré lidi a v roce 1914 dostal oficiální statut státního zařízení.
V posledních letech 19. století vznikly snahy o vybudování nové nemocnice. Významnou roli v této aktivitě sehrála tehdejší představená Milosrdných sester III. řádu sv. Františka Helena (Johanna) Breuerová. Helena Breuerová s pomocí zdejšího farního správce P.Palety založila v roce 1898 "Císaře Františka Josefa I. jubilejní nemocniční nadaci". Dobročinné sbírky pořádala na zřízení okresní nemocnice. Na nedostatek aktivity ze strany města reagovala na jaře roku 1903 další sbírkou, z jejíž výnosu koupila pozemek na Bergstädterstrasse (dnešní Hornoměstská ulice) a darovala jej městu pro stavbu nemocnice. Její záslužná činnost byla oceněna zlatým záslužným křížem s korunou propůjčeným císařem Františkem Josefem I.
Již v roce 1904 byly vypracovány plány na výstavbu nové nemocnice na Bergstädterstrasse. Mělo se jednat o jednoposchoďovou hlavní budovu s 56 lůžky, spojenou koridorem s odděleným domem pro sestry, dále přízemní infekční pavilon se 14 lůžky a rovněž přízemní budovu prádelny a umrlčí komory, vše v upraveném zahradním areálu.
17. července 1909 se město rozhodlo pro výstavbu moderní nemocnice.
8. března 1911 povolilo okresní hejtmanství zahájení výstavby hlavní budovy nemocnice a 12. září 1911 stavbu dalších objektů
V únoru 1912 rozhodl Moravský zemský sněm v Brně o dodatkové subvenci ve výši 30 tisíc korun a mimořádné subvenci ve výši 3 tisíce korun pro účely kanalizace. Podmínkou subvencí bylo, že projektovaná kapacita 82 lůžek bude dodržena. Během krátké doby pak byla za účasti mnoha významných firem vystavěna moderní nemocnice s kaplí, včetně potřebného zázemí. Zařízení bylo slavnostně otevřeno 2. prosince roku 1912 a bezprostředně zahájilo provoz pod názvem Nemocnice Františka Josefa. Vznikla jedna z nejpůsobivějších a také nejpotřebnějších staveb ve městě.
________________________________________
Období od vzniku nemocnice v roce 1912 do konce 2. světové války
O činnosti nemocnice v období mezi válkami a v průběhu druhé světové války se toho ví poměrně málo. Prvním primářem a jediným kvalifikovaným lékařem byl MUDr. Juliu Boese. V roce 1912 přišly do rýmařovské nemocnice první 4 Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka v Rýmařově. Před 2. světovou válkou pracovalo v nemocnici už 15 sester.
Nemocnice prožívala ve složitém období po 1. světové válce nelehká období.
Ve třicátých letech byla velká část pozemků obklopujících nemocnici využívána jako ovocný sad a zelinářská zahrada v péči řádových sester, pro potřeby nemocnic byli chováni vepři a drůbež.
V roce 1924 zajišťovala nemocnice v Rýmařově zdravotní péči pro 28 600 obyvatel rýmařovského okresu.
V období druhé světové války nemocnice disponovala 130 lůžky, kromě hlavní a infekční budovy existovala budova prádelny a dezinfekce, budova márnice s pitevnou, garáž pro pohřební vůz a pro nářadí a budova pro chov drůbeže a prasat.
Nemocnice v roce 1941 měla jen jedno oddělení a jednoho primáře a ošetřila 1 863 pacientů.

Podhorské městečko

24. dubna 2007 v 22:07 Historie města
Město Rýmařov leží v údolí, mezi horskými svahy Nízkého a Hrubého Jeseníku, přibližně 50 km severně od Olomouce. Okolí města a zejména výrazné vyvýšeniny poskytují velmi pěkné vyhlídky na město, široké okolí. Můžeme odtud vidět i siluetu Hrubého Jeseníku, kde sněhová pokrývka na hřebenech a svazích dosahuje až čtyř metrů a ovlivňuje teplotu i v Rýmařově.
Historie
Město Rýmařov bylo založeno nejpozději ke konci sedmdesátých let 13. století. Obyvatelstvo se živilo převážně zpracováním železných rud a zlata. Město bylo mnohokrát sužováno válkami, bylo vydrancováno uherským vojskem Matyáše Korvína. Třicetiletá válka byla obdobím stálého drancování, mordů a epidemií, jež způsobily smrt nejméně třetině obyvatel. Další pohromou byla válka s Pruskem. Teprve v první polovině 18. století vznikla v Janovicích u Rýmařov nejvýznamnější plátenická manufaktura rakouské říše. V roce 1790 celé město vyhořelo. Díky vlně solidarity po celé Moravě a díky pomoci vrchnosti vzniklo nové městečko v duchu klasicismu a empíru. Město se začalo rozmáhat, stavět a podnikat s příchodem průmyslové revoluce. Po první světové válce československá vláda potlačila snahy o připojení oblasti k Německu. Národnostní problémy ovšem přetrvaly a hospodářská krize ve třicátých letech je ještě podnítila. Německá armáda obsadila Rýmařov 8. října 1938 což vedle exodu českého obyvatelstva znamenalo i likvidaci židovské menšiny. Konec války a následné vysídlení německého obyvatelstva se tak stalo tragickým završením řetězce událostí, které ukončily sedm set let neobyčejně plodného soužití tří středoevropských etnik.
Kultura
Z kulturních a společenských zařízení se v Rýmařově nachází Městské muzeum s výstavní síní, Středisko volného času - Dům kultury, Městská knihovna, Městské kino a divadlo, koncertní síň v ZUŠ, Mahen - amatérský divadelní spolek.
Aktivity
Sportovní infrastrukturu ve městě tvoří fotbalové hřiště, zimní stadion, tenisové kurty, volejbalové hřiště, veřejně přístupné tělocvičny, fit centrum, aquacentrum. V zimním období mohou návštěvníci využít malý lyžařský vlek a běžecké tratě, nebo skibusy, které spojují Rýmařov s nejvýznamnějšími lyžařskými středisky. V letním období jsou v okolí města k dispozici cykloturistické tratě a cyklobusy.
Zajímavosti
K zajímavostem ve městě patří Městské muzeum s městským pranýřem z roku 1680, archeologická lokalita Hrádek dokumentující počátky hutnictví a osídlení na Rýmařovsku z 13.-16.stol. na Pivovarské ulici, farní kostel sv. Michaela s trojlodní architekturou s gotickým jádrem, filiální kostel Navštívení Panny Marie, zvaný V Lipkách - mimořádně hodnotná barokní architektura místního stavitele z roku 1711. Dále budova radnice - monumentálně raně barokní stavba z let 1667-1670 se starším jádrem. V okolí potom zámek v Janovicích u Rýmařova, přístupný pouze příležitostně, zbytky hradu Strálek z konce 13. stol, zbytky hradu Rabštejn a hrad Sovinec. Asi 7 km jihozápadně od města leží Rešovské vodopády, které jsou největší vodopády Nízkého Jeseníku v údolí na horním roku říčky Huntavy. Poblíž Rýmařova se nachází obec Ruda se čtrnácti zastaveními Křížové cesty. Východně se nachází přidružené obce Janovice, Edrovice. Ondřejov a Harrachov.